články

Myšlenka evropské integrace stojí na nezdravých základech – omezování národní suverenity, státním intervencionismu a monopolizaci moci. Je sice možná poháněna dobře míněnými snahami o mír a obecné blaho, ale její důsledné uvádění do praxe by snadno mohlo vyústit v diktaturu.

Česká "intelektuální elita" dnes nekriticky oslavuje Evropskou unii stejně jako kdysi básnila o Sovětském svazu a jeho pokroku, solidaritě a internacionalismu. Kdo si dovolí pochybovat o smysluplnosti evropské integrace, riskuje minimálně označení za nacionalistu. V jisté skupině našich intelektuálů je národ téměř zapovězený pojem – jenže oni z odmítání nacionalismu a euroskepticismu dospěli k vlastnímu antivlastenectví a čechoskepticismu. Ve svém euronadšení bagatelizují otázku národní suverenity. K této skupině se přidal i významný politický komentátor Pavel Tigrid: Opravdová a důstojná státní suverenita se neměří furiantskou nezávislostí na druhých, ale naopak přihlášením se k vyšší mezinárodní sounáležitosti, k propojenosti, ke spolupráci v dnešním světě nezbytné … Státní suverenita není dnes chápána jen jako nezávislost státu na jakékoli jiné vnější státní moci, ale také jako nezávislost interní – vysvobození se z malodušného, přikrčeného provincialismu, sebestřednosti, furiantského šosáctví, jinak také u nás známých jako čecháčkovství.[1] Pavel Tigrid nemá pravdu. Státní suverenita znamená, že stát je odpovědný za zákony, které platí na jeho území. Členství v Evropské unii znamená dílčí vzdání se svrchovaného rozhodování ve prospěch společných orgánů, na něž má členská země vliv jen v rámci svého podílu.

Vize globální jurisdikce

Projekt Evropské unie je však jen součástí širšího trendu snah o smazávání národní suverenity a posilování pravomocí celosvětových nadnárodních struktur. Nadnárodním veřejným organizacím je již sto let přisuzována především schopnost zajistit mír. To je ale hluboký omyl. Světovláda válkám zabránit nemůže – nanejvýš jim dá nový název – terorismus.

Dnešní obhájci globální jurisdikce však jdou ve vymezování jejích rolí mnohem dále – přisuzují jí takové úkoly, jako je boj s chudobou, předcházení finančním krizím nebo dokonce regulace tržní konkurence. Papež Jan Pavel II. říká: Stále důraznější je požadavek, aby této vzrůstající internacionalizaci hospodářství odpovídaly účinné mezinárodní kontrolní a řídící orgány, které by orientovaly hospodářství na obecné blaho. Toho není jednotlivý stát, byť by byl nejmocnější na světě, zcela schopen.[2] Vedení české katolické církve k tomu dodává: Touha vytvořit světový řád a systém spolupráce není nová a vyplývá v zásadě ze základního poslání křesťanství.[3] Receptem má být samozřejmě osvícená světovláda a přerozdělování. Nejkonkrétnější návrhy přináší prezident Václav Havel. Dobře ví, že na prosazování své vize potřebuje exekutivní orgány: Budoucí OSN by měla mít své stálé vojenské a policejní jednotky. Její vrcholný exekutivní orgán by měl kontrolovat a vymáhat plnění zákonů či usnesení OSN v oblasti bezpečnosti, lidských práv, životního prostředí, výživy, hospodářské soutěže, v oblasti zdravotnické, finanční, místního rozvoje a tak dále.[4] Havel se tak přiřadil k lidem, kteří volají po centrálním řízení světa. Je si současně vědom, že na prosazování exekutivní moci světovlády potřebuje finance: Ideální by bylo, kdyby jednou – nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku – mohl na OSN přispívat co nejpřímější cestou každý obyvatel planety.[5]

Historie se opakuje

Ve skutečnosti myšlenky nadnárodní jurisdikce jakožto nástroje "trvalého" míru a "nového, lepšího života" nejsou nové. Nejvýznamnějším pokusem o globální jurisdikci byl Sovětský svaz. Připomeňme si, na jakých idejích stavěl. Ilustrovaný encyklopedický slovník ČSAV z roku 1982 říká: Proletářský internacionalismus předpokládá vzájemnou podporu a spolupráci pracujících různých zemí v boji proti mezinárodní buržoazii, uznání úplné rovnoprávnosti všech národů a nesmiřitelnost s jakýmkoli vykořisťováním jednoho národa národem jiným. …Ideje internacionalismu byly poprvé v dějinách ztělesněny v procesu výstavby socialismu v SSSR, kde byla poprvé na socialistickém základě vyřešena národnostní otázka a vytvořen mnohonárodnostní stát rovnoprávných národů.[6] Na počátku vzniku Sovětského svazu stáli intelektuálové jako Lenin, který vypočítával, jak proletariát trpí hospodářskými nespravedlnostmi a jak moc nad státy získávají nadnárodní korporace a konkurence nemá šanci fungovat.[7]

Prezident Václav Havel dnes říká: Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti a krátkozrakého egoismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států a ohrožují volnou hospodářskou soutěž … Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové hospodářství závratně vzkvétá a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety.[8] Stejně jako marxisté Havel nemá rád základní instituce kapitalismu: Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc, než tvorba konkrétních hodnot. Světem se šíří četné moderní zlořády jako diktatura reklamy a konzumu.[9] Havel považuje svobodné jednání lidí za "diktaturu". Naopak zákazy a regulace jsou pro něj nástrojem k budování nové, "morální" společnosti.

Sovětský svaz je mrtev, ale myšlenky, na nichž byl budován, žijí dál. Jakoby se historie opakovala ve spirále. V boji za lepší zítřky chtějí dnešní sociální inženýři opět regulovat životy lidí a přerozdělovat bohatství mezinárodně. Jejich národní státy jsou jim už zase malé.

Globální jurisdikce – jediný monopolní stát, ze kterého již není kam emigrovat – zůstává zatím stále jen vizí snílků a námětem na politický horor. Ale politická globalizace v Evropě postupuje mílovými kroky. Guru evropských komunistů Lev Trockij kdysi prohlásil: Úkol evropského proletariátu není zachovat na věky hranice, nýbrž je naopak revolučním způsobem zrušit. Žádný status quo, nýbrž Spojené socialistické státy evropské.[10] Trockij je myšlenkovou inspirací vůdčích politiků evropské integrace, jako je německý ministr zahraničí Joschka Fischer nebo francouzský premiér Lionel Jospin, kteří jeho vize začínají s úspěchem naplňovat.

Spontánní řád, nebo diktatura

Dnešní evropští leadeři jsou hnáni neochvějnou levičáckou touhou budovat velké projekty. Chtějí zrušit "egoistické národní zájmy" a vytvořit duch evropanství. Domnívají se, že žijeme v nové, moderní éře, v níž je politická integrace logickým vyústěním tisíciletého vývoje civilizace a že tato integrace je garantem mírového uspořádání a odstranění nerovností. Jejich potíž je v tom, že proti jejich projektu budování nové evropské identity a evropského superstátu stojí dlouhý proces utváření národů a národních států. Všem budovatelům nových lepších zítřků přesvědčeným o výjimečnosti moderní éry již v r. 1767 Adam Ferguson vzkázal: Každý krok lidstva, dokonce i v dobách, jež se nazývají osvícené, je učiněn se stejnou nevědomostí budoucnosti; a lidé různých národů narážejí na instituce, které jsou sice výsledkem lidského jednání (human action), nikoliv však realizací jednoho lidského projektu (human design).[11]Snaha překonat přirozený vývoj a prosadit vlastní vize navzdory zájmům obyčejných lidí nemůže být v konečném důsledku realizována jinak než formou diktatury.

Všechny projevy oddalování politického rozhodování od občanů, tj. od jejich národních zastupitelských sborů, by proto měly být posuzovány s maximální obezřetností.

[1] Pavel Tigrid: Evropská unie a státní suverenita, Mladá fronta DNES, 3. 5. 2001

[2] Pokoj a Dobro, str. 45, Česká biskupská konference, Praha, 2000

[3] tamtéž

[4] Václav Havel, projev před OSN, New York, 8.9. 2000

[5] Václav Havel, projev před OSN, New York, 24.10.1995

[6] Ilustrovaný encyklopedický slovník, III. díl, str. 12., Academia, Praha, 1982

[7] viz V. I. Lenin: Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu

[8] Václav Havel, Novoroční projev, 1.1.2000

[9] tamtéž

[10] Lev Trockij, Zrazená revoluce, str. 203, Doplněk, Brno, 1995

[11] Adam Ferguson, An Essay on The History of Civil Society, Part III, Section II, London 1767

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.