přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Svůj příspěvek rozdělím do několika poznámek. Nejprve poukáži na dějinný rozměr evropské, resp. západní civilizace, na otevřenou povahu a bytostnou nezajištěnost všech elementárních hodnot a politických idejí, ze kterých po mém soudu musí vycházet jakákoli rozumná úvaha o euroamerickém regiónu a v jeho rámci o česko-amerických vztazích. Dále načrtnu, jak se tento problém jeví z historické perspektivy, z hlediska oné cesty, kterou Evropa a její americká odnož urazily v moderní epoše. Na závěr si položím otázku po českých a amerických "národních zájmech" po roce 1989, kdy po pádu komunismu a sovětského panství ve střední a východní Evropě dochází k zásadní změně mocenských vztahů ve světě a evropská civilizace se s příchodem globálního věku ocitá na dalším ze svých dějinných rozcestí.

 I.

Česko-americké vztahy jsou spjaty s celkovým vývojem v euroamerickém regiónu, tedy v oné části světa, ve které se po dlouhá staletí formovala či kam se v době moderní rozšířila - po té, co Evropané objevili v Americe svůj "nový svět" - evropská civilizace. Chceme-li porozumět jejich současných možnostem a dynamice, musíme je zařadit nejen do aktuálních politických souvislostí, ale také do širších souvislostí ideových a duchovních. Na prvním místě musíme vzít v potaz dějinný rozměr naší evropské existence.

Vedle racionálního myšlení, jež představuje bezesporu historicky nejvlivnější plod řecké filosofie, a "radostné zvěsti",s níž do Evropy a jejím prostřednictvím pak do celého "obydleného okrsku země" (oikoumené) vstoupilo na židovský kmen naroubované křesťanství, se za základní výdobytek evropské civilizace považuje objev politické svobody. S evropskou civilizací jsou neoddělitelně spjaty hodnoty, ideje a koncepty, které přijala a na nichž vyrostla řecká polis, které byly převzaty a reformulovány nejprve Římany a posléze křesťanskou středověkou Evropu a které se nakonec staly nedotknutelným majetkem moderních občanských společností a jejich národních států. Od svých počátků je evropské lidstvo formováno politikou. Patří k němu původně řecké přesvědčení, že jedině polis, obec, která uvnitř sebe vytváří a ochraňuje veřejný prostor k politické činnosti, dává člověku možnost plně rozvinout svou lidskou přirozenost - nejen otrocky přežívat v područenství všemocného vládce (jako tomu bylo třeba u obyvatel velkých předoasijských říší), ale "žít dobře", to jest svobodně, jako rovný mezi rovnými. O tento politický základ se opírá idea přirozených (a tudíž nezcizitelných) lidských práv a občanských svobod, princip vlády zákona a dělby moci, politický systém zastupitelské demokracie, úcta k soukromému vlastnictví, tržní hospodářství i idea občanské společnosti.

V souvislosti s elementárními znaky evropské či západní civilizace ovšem vyvstává ještě jeden její příznačný rys: její dějinnost, její dynamická, v čase a prostoru proměnlivá povaha. A právě v tomto ohledu je evropanství paradoxní. Na jedné straně Evropané považují své politické ideje za nadčasové a univerzálně platné. Lidská práva v evropském pojetí nejsou tím, na čem se určití konkrétní lidé v konkrétním okamžiku dohodli a co si pro sebe ustanovili, ale jsou chápána jako "přirozená" a proto nezcizitelná, platící pro všechny lidi na všem místech a ve všech dobách. Na straně druhé však právě předpokládaná neměnnost všeho, co nutno považovat za "přirozené", je ve zjevném sporu s elementární zkušeností, která tkví v základu veškeré evropské politiky: žít beze změny, to jest způsobem, připomínajícím cyklický, stále se opakující průběh přírodních dějů, usilovaly právě ony velké orientální říše, s nimiž se Řekové ocitnuvší se na zásadní dějinné křižovatce dostali do zásadního sporu. Evropskou politiku od počátku charakterizuje odvrat od faraonské aspirace na "nesmrtelnost", vědomí konečnosti lidského bytí, pomíjivosti všech lidských věcí, včetně všech politických útvarů a institucí. Politický rozměr evropské existence povstává z šokujícího náhledu, že lidský svět je otevřený a proměnlivý; že v něm převažuje kontingence nad regularitou, nejistota nad jistotami, problematičnost nad neproblematičností; že ani nehybné, věčné ideje neudržují lidské věci ve stále stejném tvaru, ale naopak inspirují jejich sebeproměnu a katalyzují dějinný pohyb.

Nenabízí se právě zde východisko naší úvahy o vztazích mezi Evropou a Amerikou? Není právě tím, co na prvním místě spojuje Evropu a Ameriku, otevřený vztah k vlastní dějinnosti? Neplyne z této elementární charakteristiky euroamerických vztahů, že i přes civilizační příbuzenství a společné ideové či hodnotové podloží nemůže mezi Evropou a Amerikou vládnout shoda a předem daná harmonie, ale naopak, že zde musí být určité napětí a dokonce spor? Že k uhájení "své" společné západní civilizace v postmoderním světě, Evropa a Amerika prostě nemohou jen udržovat status quo a tak domněle chránit své neměnné hodnoty, ale naopak dávat je všanc, uvádět díky svým stálým idejím věci do pohybu a jakékoli statické, do sebe uzavřené uspořádání lidského světa otevírat a dynamizovat? Nelze říci, že právě toto je ona ústřední "idea", která vyvstává na přelomu věků, který dnes bezpochyby prožíváme, jako základ našeho společného euroamerického dědictví?

II

Není pochopitelně možné, abych na tomto omezeném prostoru rozebíral vývoj vztahů mezi Evropou a Amerikou v celé jejich šíři a složitosti. Na místo toto se pokusím ilustrovat svoji tezi několika komentáři ke třem , po mém soudu klíčovým momentům z moderní historie euro-amerických vztahů, jež měly zásadní význam pro jejich formování.

Na prvém místě uvažme odkaz americké revoluce, jejíž protagonisté jsou dodnes ve Spojených státech považováni za "otce-zakladatele". Co lze z této skutečnosti vysoudit z hlediska euro-amerických vztahů? V každém případě nám může být americká revoluční tradice připomínkou toho, že na jejich počátku nebyl soulad mezi Evropou a Amerikou, ale naopak svár. Deklarace nezávislosti nejen uvádí ony "samozřejmé pravdy", o které se má opírat rodící se stát, ale hovoří se zde i o důvodech, proč se americké osady, které se dosud nacházely vůči Britské Koruně v postavení kolonií, rozhodly postavit proti této evropské mocnosti, oddělit svou "věc" od její a vydat se na samostatnou cestu dějinami. Vznikem Spojených států amerických evropská či západní civilizace nejen rozšiřuje prostor svého působení, ale podstatně mění i svůj modus operandi: z útvaru omezeného evropskou geografií se na počátku moderní fáze svých dějin proměňuje v v jakýsi bipól, sestávající ze "starého" kontinentu a "nového světa".

V této souvislosti se klade i otázka vztahu mezi revolucí americkou a francouzskou. Revoluční události v Americe a Evropě se bezpochyby navzájem ovlivňovaly, jejich protagonisté spolu komunikovali, navzájem se podporovali a pociťovali ideovou spřízněnost. Současně však - jak na příklad přesvědčivě ukázala Hannah Arendtová ve své práci "On Revolution" - tyto dvě z hlediska moderního evropanství formativní události konce osmnáctého století (třetím typem moderní revoluce je anglická revoluce ze století sedmnáctého) představují dvě protichůdná politická řešení problému modernizace (transformace předmoderních, předindustriálních společností ve společnosti moderního typu) a mohou sloužit jako východisko dvou různých typů moderní evropské či západní politiky. Je nabíledni, že lockeovský duch "společenské smlouvy" amerických "otců-zakladatelů" se zásadně lišil od étosu rousseauovského "contract social", který výrazně ovlivnil myšlení kontinentální Evropy a že oba dva způsoby, jak ustavit moderní otevřenou společnost, lze chápat jako určitou antitezi oné tradice, jejímž mluvčím se stal v revolučních dobách na přelomu 18. a 19. století velký kritik francouzské revoluce a vedle Locka a Rousseaua další s velkých evropských politických myslitelů moderní doby, britský konzervativní politik Edmund Burke.

III

Druhý důležitý moment pro utváření vztahů mezi Evropou a Amerikou představuje jev, jenž sehrál v procesu modernizace ústřední roli a jenž představoval dominantní formu komunikace mezi "starým kontinentem" a "novým světem" minimálně po celé devatenácté století: migrace Evropanů do Spojených států. Jestliže Francie a Velká Británie jako dvě dominantní evropské mocnosti představovaly pro Spojené státy v době revolučního přechodu z osmnáctého do devatenáctého století, klíčové protihráče na mezinárodním poli (vedle Španělska, které díky svému koloniálnímu panství ovlivňovalo vývoj v Latinské Americe), po roce 1815 (poté, co Vídeňský kongres definitivně ukončil desetiletí napoleonských válek a na celých dalších devadesát devět let zamezil vzniku celoevropského ozbrojeného konfliktu) byly mezinárodní vztahy mezi Evropou a Amerikou relativně omezené. Avšak navzdory tomu, že v mezinárodněpolitickém ohledu se Evropané po celé devatenácté století oddávají svému mocenskému "koncertu" a Američané jsou více méně plně absorbováni událostmi na svém vlastním kontinentu (ve vztahu k Evropě byli "izolacionisty", aniž by vůbec bylo třeba tento termín používat), neustálé posilování vazby mezi Evropou a Amerikou představuje elementární historickou skutečnost devatenáctého století. Společenské změny související s přechodem evropských společností do industriální fáze totiž přinášejí nejenom bezprecedentní pokrok a kvalitativní změnu životního stylu Evropanů, ale plodí i statisíce těch, kdo v procesu modernizace neuspěli a kdo se rozhodli využít šance, kterou nabízela právě Amerika. Masový odchod statisíců lidí do "nového světa", odehrávající se ve vlnách a postupně zasahující prakticky všechny evropské země, představuje sociální a politický jev zásadní důležitosti. Je to totiž právě tento faktor, který nechává vyvstat odlišnosti americké sociální a politické skutečnosti od evropské, kterou již ve třicátých letech 19. století zachytil Francouz Alexis de Tocqueville ve svém slavném díle "Democracy in America". Jestliže evropský národ a od něho odvozený nacionalismus jako politický koncept tkví svým těžištěm v minulosti - jde o to zajistit tomu či onomu národní společností, která se vyznačuje jazykem a národní kulturou důstojné místo vedle ostatních evropských národů - americký národ, vytvářený v té době převážně evropskými emigranty, je vizí, politickým programem obráceným do budoucnosti. Americký národ nemá své kořeny v dávné historii, jako tomu je v případě národů evropských a svoji identitu nemůže opřít o mateřský jazyk a předdějinné kolektivní mýtické povědomí. Je to spíše projekt, kde se začíná znovu od nuly, jehož uskutečnění je plně v rukou přítomných, starých či nových Američanů - starousedlíků, kteří ovšem sami přišli do Ameriky jen o několik generací dříve či samotných přistěhovalců, kteří svého postavení uvnitř vznikajícího národa získávají naturalizací.

Jakkoli je ale zřejmé, že jedna či druhá orientace v čase nutně plodí jiné způsoby chování, jiné zvyklosti i jinou politiku, nelze pochybovat ani na okamžik - a to je zjevně i důvod, proč se právě Tocqevillův popis americké politické reality stal klasickým - že Evropané a Američané v čemsi základním patří dohromady. Různost zde totiž současně vyjevuje i to, co mají jedni a druzí společné. Ilustruje sílu propojení obou větví západní civilizace a ukazuje, že její jednota nespočívá v uniformitě, ale povstává v napětí příbuznosti a odlišnosti. Pionýrský duch Ameriky, spojení úpadku ve staré vlasti v osudu statisíců emigrantů s nadějí na nový počátek v novém domově představuje bezesporu jeden z nejsilnějších a existenciálně nejpůsobivějších motivů nejen vytvářející politickou skutečnost Spojených států, ale podstatným způsobem ovlivňující celou od počátku moderní doby dvoudomou evropskou politickou kulturu.

IV

Teprve jako třetí v pořadí přichází onen rozměr, jejž do vztahů mezi Amerikou a Evropou vneslo "krátké" dvacáté století. V závěrečné fázi první světové války, kterou lze považovat za jeho počátek, totiž američtí vojáci poprvé vstoupili za evropský kontinent. Jejich intervence nejen urychlila vítězství Dohody, ale zároveň otevřela otázku, která se od té doby stala - díky tomu, že s příchodem dvacátého století Evropa přišla o své dosavadní hegemonní postavení ve světě a naopak se ocitla v hluboké duchovní i politické krizi - klíčovým tématem evropské politiky. V jakém smyslu a do jaké míry se Spojené státy mohou stát evropskou mocností a pomoci ubránit onu druhou část dipólu, jímž se v moderní době stala západní civilizace, před smrtelným nebezpečím, které ve dvacátém století představoval - ať už v té či oné variantě - totalitarianismus?

Téma transatlantické vazby mezi Evropou a Amerikou, které se zde otevírá, je zdaleka nejfrekventovanějším tématem v diskusi o euro-amerických vztazích a proto zde zmíním jen několik problémových okruhů, jež nutno po mém soudu považovat za klíčové. Především je zde aspekt historický. Zkušenost dvacátého století opakovaně potvrdila, jak důležitá je za dané světové konstelace americká (na prvním místě vojenská) přítomnost na starém kontinentě. Byl to americký zásah na konci "velké války", který podstatným způsobem přispěl k vítězství demokracie nad teokracií (Masaryk) a umožnil Evropanům vrátit se domů po čtyřech letech krvavých bojů, jež rozvracely všechny evropské "občanské" společnosti. Byla to naopak nepřítomnost amerického vlivu v evropské politice, co znemožnilo uskutečnění velkolepých poválečných mírových plánů a otevřelo cestu k moci na starém kontinentu totalitárním hnutím. Americká vojenská intervence v rámci antihitlerovské koalice na evropských bojištích rozhodujícím způsobem přispěla k jejímu vítězství a k osvobození Evropy. Americký Marshallův plán rekonstrukce evropského hospodářství po druhé světové válce, včetně poraženého Německa, byl jedním z klíčových impulsů pro nastartování procesu evropské integrace, prvním nezbytným krokem ke stabilizaci evropských poměrů a k dosažení poválečné ekonomické prosperity. Americká politika zadržování komunismu a americký podíl na vzniku Severoatlantické aliance přinesly nejen rozhodující bezpečnostní záruku jejím členským zemím, ale staly se základním předpokladem pro udržení svobody v západní části evropského kontinentu, který se znovu ocitl v totalitárním ohrožení, tentokrát ze strany Sovětského svazu, a který studená válka rozdělila na dva antagonistické, ideologicky nesmiřitelné tábory. A konečně nelze pochybovat o tom, jakkoli by bylo v této chvíli předčasné vynášet kategorické soudy, že bez aktivní americké účasti na evropské politice by zjevně nedošlo k pádu komunismu v roce 1989 a k následné demokratizaci zemí střední a východní Evropy.

Druhý, na uvedenou historickou materii přímo navazující okruh otázek se dotýká debaty, která dodnes probíhá na obou stranách atlantického oceánu, v níž na jedné straně stojí tzv. političtí realisté na straně druhé ti, kdo vyznávají v rámci praxe i teorie mezinárodních vztahů reformně liberální přístupy. Zatímco první realisticky přijímají elementární fakt, že je to síla, která má základní vliv na formování mezinárodního systému a že každý jeho subjekt (zejména každý suverénní národní stát) musí odpovídajícím způsobem definovat a prosazovat své vlastní "národní zájmy", druzí zdůrazňují, že je to naopak právě sobectví národních zájmů, co bylo příčinou minulých katastrof a co uvedlo Evropu do duchovní i politické krize. Základním cílem mezinárodní politiky v jejich pojetí by nemělo být pokračován války všech proti všem (bellum omium contra omnes ve smyslu Hobbesově) v rámci mezinárodní anarchie, ale uskutečňování společné mírové vize, budování harmonického politického řádu, na němž by se podíleli a z něhož by měli prospěch jak příslušníci evropské či západní civilizace, tak všichni členové lidského rodu, jinými slovy celé planetární lidstvo.

Není pochopitelně možné, abych zde toto navýsost důležité téma probíral v potřebné šíři a zejména, abych z hlediska diskuse mezi realisty a reformními liberály procházel jednotlivými uzlovými body historie evropsko-amerických vztahů ve dvacátém století a zkoumal ta či ona učiněná rozhodnutí, a proto spokojím se dvěma obecnými poukazy. Předně chci ještě jednou v této souvislosti připomenout tezi, kterou jsem předložil na začátku. Odlišnost naznačených východisek, projevující se jak na teoretické úrovni, tak ve politických sporech mezi realisty a liberály by neměl být přeceňován a zejména ideologizován. Co zde opět vystupuje na povrch a co je hnacím motorem všech polemik, jakkoli často nevybíravých ve výrazech a při oceňování "kvalit" protivníka, není totiž na prvním místě to, co je rozděluje, ale to je jim společné: otevřené pojetí vlastních dějin, elementární naladění ducha, z něhož žije západní civilizace, jímž je inspirována z něhož vyrůstá jak evropská, tak americká politika. Za druhé je dobré si uvědomit, že primárním zde není konflikt idejí či světonázorové odlišnosti, ale určitá konkrétní a v tomto smyslu vždy unikátní situace, jíž jedni i druzí usilovali porozumět, v níž se rozhodovali a tak či onak jednali, jednou prozíravě, jindy jako ti, kdo se přes veškerý svůj rozum a ideovou výbavu, ukázali být slepí.

Právě tento "tragický" kontext evropské politiky, který se právě ve dvacátém století stal až příliš často jejím reálným faktorem, by měl být po mém soudu mementem pro všechny, kdo se dnes, ať už jako realisté či reformní liberálové, vyslovují k euro-americkým vztahům. Oč v tomto sporu běží, je vskutku hodno mýtického krále Oidipa, který sám sebe dobrovolně oslepil, když pochopil svůj omyl, když mu skrze jeho vlastní čin došlo, jak křehké je a omezený dosah má lidské vědění. Musí zkrátka zůstat otevřeným, která politika je skutečně rozumná a efektivní a zda v té či oné chvíli mají pravdu jedni nebo druzí. Jak jedni, tak druzí musí vědět, že nejsilnější "zbraní" západní civilizace s totalitarismem a v nikdy nekončícím dějinném zápase o uchování jejích hodnot a jejího dědictví ve stále nové světové situaci, je jejich vzájemná solidarita, schopnost společné reflexe nad tím, co bylo příčinou minulých chyb a selhání, společná schopnost neztratit naději ani v sebeobtížnější situaci, společná schopnost i za těchto okolností zkoumat bez předsudků, oč v daném okamžiku běží, rozhodně jednat a právě svým otevřeným vztahem ke skutečnosti vítězit nad svými protivníky.

Třetí okruh otázek se týká euroamerických vztahů ve světle naší české politické zkušenosti. Na prvním místě tu je Masarykem koncipované idea československého státu, jeho předsvědčení, že "světová revoluce" první světové války dala jasnou odpověď "malým" středoevropským národům, pokud jde o možnost jejich samostatné demokratické existence ve světě, který měl být přetvořen podle vize amerického presidenta W.Wilsona a být "bezpečný pro demokracii". A pak chod událostí tragického dvacátého století, století konfrontace Evropy s totalitarismem: rozpad Masarykova Československa, německá okupace, osvobození v roce 1945, komunistický puč o tři roky později, čtyřicetileté "babylonského" zajetí v táboře míru a socialismu, pád komunismu v listopadu 1989. Historická lekce, které se takto generacím Čechů a dalších obyvatelů střední Evropy dostalo, nás po mém soudu může přivést jen k jedinému závěru: východiskem jakýchkoli úvah o naší budoucnosti a zahraničně politické orientaci v současném přechodovém období musí být jasné vědomí politické, kulturní a duchovní sounáležitosti mezi Evropou a Amerikou, úsilí o otevřené a solidární vztahy mezi nimi, dialog mezi všemi, kdo dnes sdílejí starost o budoucí osud a duchovní dědictví evropské či západní civilizace. Jestliže říkáme, že k životním zájmům České republiky patří udržení silné transatlantické vazby, pak tím míníme nejen bezpečnostní záruky, které nám tato vazba skýtá prostřednictvím NATO, resp. onoho bezpečnostními experty dnes tak často zmiňovaného článku 5 Washingtonské smlouvy. Míníme tím zajisté i další mnohostranné a bohaté aspekty euro-americké komunikace: strategickou spolupráci v oblasti politické, hospodářské i kulturní, intenzivní komunikaci v oblasti výměny idejí, tj. v činnosti vzdělávací či vědecké, dialog v oblasti lidských práv. Nemáme na mysli jen styky na úrovni vládní, ale zahrnující co nejširší vrstvy našich a amerických občanů.

I v českém prostředí lze v průběhu dvacátého století pozorovat svár realistických a reformě liberálních koncepcí a je zjevné, že tento svár s námi zůstane i do budoucnosti. Je jisté, že k dosažení obecných cílů, bude třeba konkrétních rozhodnutí. Není cílem tohoto článku vstupovat do otevřených debat či či jakkoli předjímat jejich výsledky. Realistům v každém případě nutno dát za pravdu, že vztahy mezi světovou velmocí a středně velkým středoevropským státem budou z hlediska moci, jejímž pomocí může jedna či druhá strana ovlivňovat vývoj mezinárodního systému, i do budoucna vztahy výrazně asymetrickými. Účast na projektu sjednocené Evropy zde zajisté vnese nový prvek do této situace, avšak bylo by nerozumné jeho případný vliv hodnotit bez znalosti skutečných efektů evropské integrace na transatlantickou vazbu a v žádném případě není radno jej přeceňovat.

Reformní liberálové mají zase pravdu v tom, že překotná dynamika mezinárodního vývoje, který byl nastartován po roce 1989 díky pádu komunismu vyžaduje odvážné vize a že právě středoevropské postkomunistické země, tedy i Česká republika, mohou díky své zkušenosti a specifickém pohledu na svět vnést do transatlantického dialogu nový nezastupitelný prvek, že nutně nemusí být pouhými konzumenty bezpečnostního systému, do něhož se usilují vřadit, ale že se mohou aktivním způsobem podílet na jeho formování.

A na závěr jedno varování: zdůrazňování pozitivního významu euro-amerických vztahů a transatlantické vazby by nás neměl svádět k zjednodušujícím závěrům, pokud jde o tragický průběh našich dějin v dnes již chválabohu uzavřeném historickém období. Je-li opravdu našim zájmem zasadit se o posilování příbuzenských pout mezi Evropou a Amerikou a o to, aby i v nastávajícím globálním věku bylo uchováno a budoucím generacím předáno evropské dědictví, musíme být především s to číst naše vlastní dějiny otevřeným, nepředsudečným způsobem a na místo jakési nové varianty dnes proamerického vlastenčení skutečně usilovat o nové porozumění sobě samým, vložit aspoň kousek amerického pionýrského ducha do naší často provinciálně zapšklé a vůči všemu novému nedůvěřivě naježené mentality.

Postscriptum

Ke konečné editaci svého textu, jehož zárodek jsem přednesl na květnovém setkání CEP, jsem se dostal až po 11. září, které nás všechny postavilo do zcela nové situace. Na otázku, jaká budoucnost může za jistých okolností čekat náš svět, jsme dostali tvrdou odpověď. V jejím světle se o to závažnější jeví úkol svým dílem přispět k tomu, aby euro-americké vztahy odpovídaly požadavkům a výzvám nastávajícího dvacátého prvního století a aby přispěly k ochraně oněch elementárních hodnot, okolo kterých se zrodila idea Evropy a z ní i důvod existence dnešního transatlantického společenství.

Martin Palouš