ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Václav Pavlíček: Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy

seminář Benešovy dekrety: právní, historický, nebo politický problém?, 10.04.2002, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 24.04.2002, čteno: 6863×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 18 "Benešovy dekrety"

184 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2002
cena: 70,- Kč
===

O dekretech prezidenta republiky bylo již dost napsáno, ale málo přečteno a poznáno. V současné době se staly dekrety opět předmětem aktuálních politických diskusí. O rozruch kolem této problematiky se zasloužily zahraniční subjekty, které chtějí přepsat historii druhé světové války. Často spojují své výroky s úvahami, že bylo osudnou chybou rozhodnutí po první světové válce, jehož důsledkem vzniklo i Československo. Nejde tedy jen o Postupimskou konferenci, dohody a smlouvy po této válce, ale i o smlouvu Versailleskou, Saint-Germainskou a Trianonskou. Uzavřené smlouvy a dohody se zpochybňují a spoléhá se na ztrátu historické paměti, tak jak to ukazují některé výroky politiků z Bavorska, Rakouska i Maďarska, které tak mezinárodní vztahy destabilizují. Zřejmě i proto je nedávno dr. Bednář přirovnal ve svém vystoupení v Berlíně, které vyvolalo i mezinárodní pozornost, k "ose zla".

Některé z těchto států vynakládají ze svých rozpočtů i nemalé prostředky, aby vůči České republice i uvnitř české společnosti prosadily své politické zájmy. Za finančního přispění bavorské vlády vyšel nedávno první díl zatím téměř tisícistránkové dvojjazyčné německo-české publikace nazvané Odsun, die Vertreibung der Sudetendeutschen, vyhnání sudetských Němců, vydaný Sudetoněmeckým archivem. Tato rozsáhlá a skvěle vypravená publikace zatím zahrnuje období od roku 1848 (někde zasahuje ještě hlouběji do historie) a končí v roce 1939. V podtitulu knihy se mluví o etnické čistce v letech 1945 až 1946 a v úvodu o tom, že kniha navazuje na výstavu, která byla uspořádána nejdříve v Mnichově v roce 1995, později na jiných místech a také v Evropském parlamentu ve Štrasburku.

Tato soustavná a zkreslující propaganda tak ovlivňuje i poslance Evropského parlamentu a zpracovává veřejné mínění v České republice. Několik let v Evropském parlamentu prosazované rezoluce ohledně dekretů prezidenta republiky namířené proti České republice ukazují, že tyto vynaložené náklady na dezinformace přinášejí užitek. Je třeba si zodpovědět otázku, jak český stát a zejména jeho vláda čelí těmto soustavným útokům a hájí české národní zájmy. Nikdo jiný to za ně neudělá.

Skupina česky mluvících a píšících publicistů od počátku 90. let se snaží přesvědčit český národ a zejména mladou generaci, že jsou národem zločinců, a českému národu jsou vytýkány akty války po boku spojenců. Příkladem mají být dekrety prezidenta republiky, jejichž obsah se zpravidla nezná, proto je účelově zkreslován. Tito publicisté, z nichž někteří byli neúspěšnými politiky, působí nejen v té části tisku, která je v rukou německých subjektů, ale značně, někdy i dominantně ovlivňují zaměření veřejnoprávních médií. Chtějí rozložit českou národní identitu, diskreditovat vědomí hrdosti na staletí trvající českou státnost a demokratické tradice vyjádřené v I. republice prezidenty Masarykem a Benešem. Tato kontinuita české státnosti pokračující vznikem Československa a nyní České republiky je rovněž napadána.

Na dekrety prezidenta republiky se soustřeďují útoky z důvodů ideově politických i s ohledem na požadavky majetkových restitucí. Z ideově politických důvodů proto, že představují kontinuitu s demokratickými hodnotami I. republiky a obsahují normy, jež upravovaly postavení Československa jako účastníka protinacistické koalice v době války a v poválečném období. V těchto právních normách byla obsažena obdobná opatření, která uplatňovaly i ostatní státy protinacistické koalice proti poraženému nepříteli, který předtím ve jménu ideologie nadčlověka, panské rasy a popření všech principů demokracie a rovnosti lidí způsobil tak hrozné zločiny. Spojenci na ně reagovali takovými opatřeními, aby byly zločiny potrestány a nemohly se znovu opakovat a demokratické hodnoty byly chráněny.

Dekrety prezidenta republiky byly tedy součástí legitimních protinacistických norem demokratického světa a zůstávají jimi dosud.

Druhý důvod spočívá ve snaze získat zpět majetek, který byl konfiskován z důvodu opatření, jež souvisela s reparacemi uvalenými na všechny německé subjekty po válce nejen v Československu, ale i ve všech spojeneckých státech protiněmecké, protinacistické a protijaponské koalice. Česká republika by se tak měla stát prvním státem, který by tato opatření zvrátil.

K tomu cíli vypracoval na objednávku bavorské vlády v roce 1991 rakouský profesor Felix Ermacora, bývalý člen Evropské komise pro lidská práva, v souvislosti s československo-německou smlouvou cca dvěstěpatnáctistránkovou expertízu, jejímž obsahem je podrobný scénář, jaká opatření je třeba učinit, aby byl tento majetek získán a aby byl na československou vládu činěn efektivní nátlak. Analýzu těchto jeho doporučení a expertiz dalších autorů jsme v roce 1998 uveřejnili ve stati "O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích". Pro obranu českých národních zájmů však nebyla tato analýza využita.

Na Ermacorovo dobrozdání navazovaly v lednu 1992 vypracované a uveřejněné požadavky Landsmannschaftu na odškodnění, zpracované tehdy pod vedením poslanců Wittmana a Neubauera, kteří prohlašovali, že gesto Václava Havla je nedostačující a je třeba dosáhnout, jak uváděli, "navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění". Vstřícné kroky některých českých politiků vedly spíše ke stupňování těchto nároků, neboť byly pochopeny jako slabost československé a české vlády.

Ermacora doporučoval mj. označit jednání Čechů za genocidu vůči národní skupině sudetských Němců a konfiskační opatření označit za akt trvalého bezpráví, které bude napraveno teprve tehdy, až bude tento majetek vrácen. Uznat toto údajné bezpráví českou stranou mělo otevřít prostor k jeho "nápravě" majetkovými restitucemi. Takové pojetí má význam i pro současnou diskusi a úvahy o případném zrušení či distancování se od dekretů prezidenta republiky ex nunc, neboť by to vytvořilo základ pro restituční argumenty navazující na tuto jinak absurdní teorii.

Co tedy byly dekrety prezidenta republiky, kdy a proč byly vydávány?

 

Důvody vydávání dekretů

Československý zahraniční odboj na Západě se od počátku války postavil po bok spojenců a vytvořil vojenské jednotky, které se účastnily ozbrojeného odporu proti německému agresorovi. Zahraničněpolitická reprezentace Československa postupně získávala mezinárodněprávní uznání. Teprve když bylo dosaženo ze strany britské vlády uznání tohoto odboje v červenci 1940 a uznání dr. Beneše jako hlavy tohoto zahraničního odboje, začal vydávat dekrety, které byly spolupodepisovány členy vlády v čele s jejím předsedou, kterým byl Msgr. Jan Šrámek. Prezident Beneš 21. 7. 1940 dekretem č. 1 zřídil Státní radu. Msgr. Šrámek jako předseda vlády jménem vlády podepisoval i další dekrety prezidenta republiky. Po jmenování britského vyslance 18. 7. 1941 postupně uznaly dr. Beneše jako prezidenta Československa i další velmoci a jiné státy. Jako mezinárodně uznaná československá vláda a dr. Beneš jako mezinárodně uznaný prezident republiky uskutečňovali řízení státních záležitostí těmi právními prostředky, které v době ústavní nouze, v níž československý stát a jeho orgány působily, mohli mít k dispozici. Po celou dobu vydávání dekretální normotvorby úzce souvisely tyto akty s mezinárodním postavením Československa jako člena protinacistické koalice. Válečná i poválečná opatření byla uskutečňována i po konzultaci s ostatními státy této koalice. Nově vytvářené normy mezinárodního práva tyto hodnoty vyjadřovaly a s ohledem na protinacistický postoj Československa získávalo Československo mezinárodní uznání. Za určitý neúspěch zahraniční politiky vlády prezidenta Beneše a Msgr. Šrámka představitelé zahraničního odboje považovali, že se jim nepodařilo získat uznání ze strany Vatikánu, který i nadále dal přednost udržovat diplomatické styky s vládou Msgr. Tisa na Slovensku.

Ústavní dekret č. 2 z 15. 10. 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, že dokud nebude možno provádět ustanovení Ústavní listiny z roku 1920 o moci zákonodárné (tj. dokud nebude možno, aby působilo Národní shromáždění), bude moc zákonodárnou vykonávat za souhlasu vlády prezident formou dekretů prezidenta republiky, a to vždy k návrhu vlády. Dekrety musel spolupodpisovat předseda vlády, případně členové vlády pověření výkonem činností, jež dekrety upravovaly.

Vedle prezidenta republiky a vlády republiky se na dekretech podílela Státní rada, která reprezentovala různé politické skupiny zahraničního odboje, a odbornou stránku zabezpečovala Právní rada, v níž významně působili i příslušníci německé menšiny. Z hlediska národnostního se tak na tvorbě dekretů podíleli Češi, Slováci, Němci, Židé i Rusíni.

V zahraničí až do března 1945 bylo vydáno 44 dekretů. Velká jejich část se týkala vedení války – polních soudů a postavení vojáků, včetně žen, v zahraničním vojsku, dále státních rozpočtů, ale i dokončení lékařského studia československých studentů ve Velké Británii nebo právního postavení organizace spojenecké zahraniční pomoci Československa – tzv. UNRA. Nejvýznamnějším dekretem té doby byl nepochybně ústavní dekret č. 11 z 3. 8. 1944 o obnovení právního pořádku. Stanovil, že jen to je právem, co pocházelo ze svobodné vůle československého lidu. Právem tedy zůstaly československé předpisy vydané do 29. 9. 1948 a předpisy zahraničního odboje, pokud již nebyly zrušeny nebo nebyly vydány na dobu kratší. O další platnosti dekretů mělo rozhodnout později v určené lhůtě Národní shromáždění.

Předpisy vydané na okupovaném území mohly zůstat na přechodnou dobu použitelné, pokud se nepříčily demokratickým zásadám československé ústavy, ale s výjimkou trestních a některých dalších předpisů.

Správní a soudní rozhodnutí, tedy individuální akty, z doby nesvobody, zůstaly v zásadě v platnosti s ohledem na princip právní jistoty. Takové individuální akty mohly být zrušeny jen na návrh stran, pokud byly vydány podle předpisů odporujících principům československé ústavy (např. rozvody z důvodu rasového původu) nebo i z jiných důvodů. Takový návrh však musely strany učinit do dvou let.

Forma dekretů byla v té době užívána i jinými státy protinacistické koalice, zejména pokud měly jejich vlády sídlo v Londýně. Německý člen Právní rady Dr. Schwelb si v lednu 1945, když obsáhle komentoval zmíněný dekret o obnovení právního pořádku, všímal i judikatury britských soudů uznávající dekrety nizozemské královny, která je rovněž vydávala z důvodu ústavní nouze.

K dekretům, které měly připravit již normální ústavní poměry, patřily především dekrety upravující ustanovení a činnost Prozatímního národního shromáždění a dalších orgánů moci. Patřil k nim ústavní dekret z 4. 12. 1944 a ústavní dekret z 25. 2. 1945. Československá vláda ve svých aktech reagovala i na skutečnost, že sudetoněmecké ozbrojené jednotky Freikorpsu již před Mnichovem, od září 1938, z německého území útočily na československý stát, na Čechy, Židy a demokratické Němce, zabíjely je, terorizovaly a uskutečňovaly další akce, které byly charakterizovány jako otevřené akce vzpoury a války.

Druhé období dekretální normotvorby započalo na území Československa v dubnu 1945 a trvalo do 27. 10. 1945. V jeho průběhu bylo vydáno přes sto dalších dekretů. Tyto dekrety již byly vydávány za změněné státoprávní a vnitropolitické situace. Pokud měly platit i na území Slovenska, musely být vydány se souhlasem Slovenské národní rady. Dále se snížil vliv prezidenta republiky na obsah dekretů. Byla rovněž zrušena Státní rada i Právní rada. Mnohé dekrety vydávané na domácím území byly připravovány již v Londýně.

Dekrety reagovaly na připravovaná a přijatá rozhodnutí spojenců a upravovaly především poválečné poměry ve všech oblastech života státu. Tak byl 19. 6. 1945 znovu vydán dekret o potrestání nacistických zločinců a zrádců a jejich pomahačů, který nahradil obdobný dekret z 1. 2. 1945. V červenci 1945 byl vydán dekret o přísném trestání drancování.

 

Konfiskační opatření

Z dekretů, které jsou předmětem útoků v současné době, se zmíním o několika, které se týkají majetku.

Především jde o dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Dekret přímo navazoval na ústavní dekret o obnovení právního pořádku a řešil obdobnou problematiku jako dekret č. 2 z roku 1945.

Tento dekret v § 1 stanovil, že jakékoli majetkové převody a jakákoli majetková ujednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Tímto dekretem byl vrácen veškerý majetek zabavený Němci z důvodu arizace nebo z důvodu konfiskace vůči českým fyzickým a právnickým osobám, včetně majetku těch, kteří byli vystěhováni ze svých domů a obcí, z důvodů germanizačních opatření i majetek těch, kteří jej pozbyli v důsledku vynucených smluv.

Uvedený dekret vyvolal tehdy odpor na Slovensku v souvislosti s tím, že se vztahoval na arizační opatření prováděná slovenskými orgány a Slovenská národní rada nedala k jeho celostátní působnosti souhlas. Přesto, že tento souhlas chybí, konkrétní ustanovení o působnosti na Slovensku obsahoval. Spory o jeho celostátní působnosti trvaly.

Jeden z autorů, který útočí i na tento dekret, jej označuje za nacionalistický a tvrdí, že patřil k těm, které "zbavily tuto početnou etnickou skupinu politických a lidských práv, zbavily ji majetku, občanství a domova a že šlo o etnickou čistku" (MF Dnes 23. 2. 2002 – Co dnes s Benešovými dekrety). Sotva lze pochopit logiku pisatele, který považuje neplatnost aktů uzavřených pod tlakem okupace, národní, rasové nebo politické perzekuce za zbavení občanských a politických práv skupiny obyvatelů. Tato skupina obyvatelů se totiž zmocnila tohoto majetku jako arizátoři a germanizátoři, kteří využili nacistických zločinů k vlastnímu obohacení. Tento dekret postihl zločince, kteří potlačovali občanská a politická práva národů a ras a likvidovali subjekty těchto práv. Publikované argumenty ukazují zaměření tiskovin a publicistů, kteří šíří nenávist vůči československé státnosti a jejím představitelům a staví historickou pravdu na hlavu.

Ke změně vlastnických vztahů však došlo na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 z 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dekret uskutečnil jeden z programových požadavků obsažených v Košickém vládním programu. Jeho smysl byl vyjádřen v jeho preambuli: "Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou provždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků...".

Podle tohoto dekretu byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, dále zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945, a konečně akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války a nacistickým účelům.

Označení těchto osob se provádělo veřejnou vyhláškou. Nekonfiskoval se majetek těm Němcům a Maďarům, kteří se aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. Interpretace tohoto ustanovení měla odpovídat ústavnímu dekretu o státním občanství těchto osob. Dekret dále specifikoval, koho je třeba považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky. O těchto případech rozhodoval na návrh okresního národního výboru zemský národní výbor.

Konfiskace se zpravidla považuje za opatření trestněprávní, jímž dochází k vyvlastnění majetku. Předpokládá zjištění viny. Tato vina a trest byly vysloveny obecnou právní normou. V pochybnostech měly rozhodovat správní orgány. Konfiskace tedy nastávala ex lege, nikoliv individuálním rozhodnutím. Jako opatření tohoto druhu nepřecházelo vlastnictví zápisem do pozemkových knih (intabulační princip). Odchylné stanovisko zaujal Nejvyšší správní soud v nálezu Boh 1918/48. Považoval konfiskaci podle dekretu 108/1945 Sb. za zákonný důsledek skutečností v dekretu uvedených. Na těchto důsledcích ex lege by to nic neměnilo.

Dekret se vztahoval na majetek československých občanů i cizinců. Československými občany tehdy ještě byli ti, kteří občanství pozbyli podle pozdějšího ústavního dekretu o státním občanství.

K tomuto hromadnému vyvlastňovacímu aktu třeba ještě dodat, že ústavní listina z r. 1920 umožňovala v § 109 uskutečnit vyvlastnění na základě zákona i bez náhrady, za předpokladu, že tak bude v zákoně stanoveno.

Tímto dekretem byl vytvořen pozemkový fond, z něhož se měla přidělovat půda do vlastnictví deputátníkům, zemědělským dělníkům, malozemědělcům, mnohočetným zemědělským rodinám, obcím a okresům k veřejným účelům, stavebním, zemědělským a jiným družstvům nebo dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům. Konfiskovaný majetek měl být využit jak pro zemědělské účely, tak i pro stavbu domků nebo zřízení zahrady. Dekret tak navazoval na první pozemkovou reformu uskutečňovanou po vzniku Československa.

Na tento dekret dále navazoval dekret prezidenta republiky č. 28 z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Tento dekret rozšiřoval okruh osob, kterým se má půda přidělovat a mimo jiné v § 3 stanovil, že přednostní právo na příděl půdy podle tohoto dekretu mají oprávnění uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně-osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou. Tato ustanovení pamatovala i na reemigranty, české zemědělce ze Zakarpatské Ukrajiny nebo ze Slovenska. Podle tohoto dekretu podmínkou získání přídělu nebylo státní občanství, ale příslušnost k českému, slovenskému nebo jinému slovanskému národu a státní a národní spolehlivost.

Oba tyto dekrety platily jen v českých zemích. Osídlení se ústředně řídilo podle dekretu prezidenta republiky č. 27 z 11. července 1945 o vnitřním osídlení. Dekret měl povahu organizační a působil celostátně.

Z podobných principů vycházel i dekret č. 108 z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl vydán po dohodě se Slovenskou národní radou a měl celostátní platnost.

Pokud nepřátelský majetek nebyl zkonfiskován podle předchozích předpisů, znárodněn zestátněním, nebo zkonfiskován podle rozsudků trestních soudů, propadl konfiskaci dnem 30. října 1945, kdy konfiskační dekret nabyl účinnosti. Konfiskace i v tomto případě nastávala ex lege.

O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci, rozhodoval v prvním stupni zpravidla ONV, jinak zemský národní výbor, na Slovensku příslušný orgán SNR. Konfiskační výměr měl jen povahu rozhodnutí deklaratorního. U fyzických osob německé a maďarské národnosti se dekret nevztahoval na ty, kteří zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Z konfiskace byl vyjmut majetek, potřebný nevyhnutelně k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání fyzických osob, a majetek, jehož v době po 29. září 1938 pozbyly pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce osoby, jejichž majetek se podle konfiskačního dekretu nekonfiskoval.

Prakticky všechny evropské státy, které byly ve válečném stavu s Německem nebo jeho spojenci, uskutečňovaly v době války a po ní konfiskační opatření vůči nepřátelskému majetku. Takovými opatřeními byl postižen majetek států, jejich občanů nebo právnických osob. Nizozemí tak učinilo nařízením exilové vlády z 20. října 1944. Dekret byl uplatněn vůči Německu, Japonsku a dalším nepřátelským státům, které jim byly postaveny na roveň. Konfiskací byly postiženi i všichni poddaní těchto států. Konfiskační předpisy byly vydávány až do roku 1950. Podobně postupovaly i Belgie a Lucembursko. Řecké konfiskační předpisy se nejprve vztahovaly na Itálii, později byly rozšířeny na Německo a Bulharsko. Řecké předpisy však umožňovaly, aby fyzické osoby mohly u soudu prokázat, aby na ně nebylo pohlíženo jako na nepřátelské osoby. Musely však prokázat současné splnění několika podmínek včetně toho, že nepreferovaly nepřátelskou státní příslušnost a v době války nevykazovaly žádné národu nepřátelské chování, nekolaborovaly s nepřítelem, neposkytovaly nepříteli žádné služby a nepodporovaly v Řecku nebo v jiném státě nepřátelské zájmy. V Rakousku bezprostředně po válce vydávaly takové předpisy vojenské orgány spojenců. Dekret č. 108/1945 byl připravován již v Londýně a v květnu 1944 předložen k připomínkovému řízení. Inspiroval se podobnými akty Spojených států, Velké Británie a Mexika ohledně nepřátelského majetku. V USA byly jenom od března 1942 do června 1943 zabaven nepřátelský majetek v hodnotě 375 mil. dolarů, 41 000 patentů a žádostí o udělení patentů a bylo převzato 318 podniků. V Mexiku byla učiněna podobná opatření zákonem o vlastnictví a obchodech nepřítele z 13. června 1942.

Mezinárodněprávní stvrzení některých důsledků dekretů prezidenta republiky obsahuje např. Pařížská dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. Byla uzavřena 21. prosince 1945 a publikována ve Sbírce zákonů pod č. 150/1947 Sb. V části I článek 2 odstavec D se zakládají oprávnění československé vlády «v souvislosti s odsunem bývalých československých příslušníků z Československa do Německa». ("in conection with the movement from Czechoslovakia to Germany of former Czechoslovak nationals", "en rapport avec le mouvement de Tchécoslovaquie vers l'Allemagne d'anciens ressortissants tchécoslovaques"). Z právního hlediska nic v této smlouvě, právě tak jako v Postupimské dohodě (část XIII), neopravňuje k použití pojmu vyhnání. Signatářské státy protifašistické koalice tím uznaly právní pojetí Československa vyjádřené v dekretech prezidenta republiky ohledně občanství Němců, kteří byli odsunuti již jako bývalí českoslovenští občané. Mezi 18 signatářskými státy byly všechny západní velmoci - USA, Velká Británie a Francie, nebyly však mezi nimi Sovětský svaz ani Polsko. Podle preambule tato dohoda navazovala na dohodu postupimskou. Postupimskou dohodu uzavřely v r. 1945 vítězné mocnosti po konzultaci a v zájmu i jiných spojených národů. Západní velmoci, spravující svá okupační pásma, vykonávaly svrchovanost i na území Německa a jednaly tak jeho jménem. V části I článek 6 odstavec A se dále stanovilo, že "každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku)."

Tímto majetkem se rozuměl majetek patřící všem německým vlastníkům, tedy německému státu i německým právnickým i fyzickým osobám. Z toho vyplývala povinnost Československa jako signatářského státu ponechat si tento majetek a učinit opatření, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Tento závazek není časově omezený a měl zabránit tomu, aby hospodářství signatářských států, jichž se to týkalo, nebylo znovu ovládnuto německým kapitálem.

V důsledku dekretů i provedeného odsunu zůstali v Československu žít vedle německých občanů československé státní příslušnosti i Němci, kteří pozbyli československou státní příslušnost. Někteří z nich však považovali (nebo nyní považují) toto státní občanství za vnucené a dožadovali se občanství německého. Naproti tomu některým odsunutým Němcům byl později povolen návrat, a získali československé státní občanství. Postavení těch, kteří pozbyli československé státní občanství, bylo značně horší a definitivně bylo řešeno až zákonem č. 34/1953 Sb. Státní občanství Maďarů bylo vyřešeno zákonem č. 245/1948 Sb. Již dříve bylo možno vrátit československé státní občanství podle § 3 dekretu č. 33/1945 Sb. a vládního nařízení č. 76/1948 Sb., resp. podle vládního nařízení č. 252/1949 Sb.

I ostatní dekrety prezidenta republiky, jež se staly zákony nebo ústavními zákony, byly postupně buď zrušeny či nahrazeny jinými předpisy nebo naplnily svou funkci, a tím jejich plnění bylo vyčerpáno. Důsledky těchto dekretů však trvají, stejně jako trvají důsledky jiných zákonů z doby dřívější, např. zákona č. 11 z roku 1918, jímž vzniklo Československo, od něhož odvozuje svůj vznik i Česká republika nebo první pozemková reforma uskutečňovaná po vzniku republiky.

Pokusy o zpětnou revizi dekretů prezidenta republiky jsou snahou o revizi druhé světové války a revizi mezinárodních smluv, které byly tehdy uzavřeny a československá opatření potvrdily. Dotýkají se principu nepromlčitelnosti válečných zločinů. Směřují ale až ke zpochybnění mezinárodního uspořádání po první světové válce, tedy celého versailleského procesu.

Dekrety byly vydávány s ohledem na znění ústavní listiny z roku 1920, jež byla modifikována v důsledku německé agrese proti Československu a dalším státům. Tyto právní normy odpovídaly tehdejší ústavě, nebo ústavní poměry spoluvytvářely. Ústavní řád byl vnitřně jednotný a souladný s mezinárodním právem. Přes možné dílčí výhrady legislativní i věcné stvrzovaly dekrety v československých poměrech porážku nacismu a fašismu, jejich představitelů a spolupracovníků i nacistického práva na československém území.

V té souvislosti je užitečné citovat z nálezu Ústavního soudu České republiky: "To, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." Hodnotové kritérium tohoto druhu posunuje problematiku dekretů do obecnější polohy. I ta byla a je diskutována v České republice i v Německu.

V právní oblasti se nastolují otázky nejen příčin a následků historických dějů, tedy jejich kauzálního vztahu. V zápase mezi nacismem a fašismem na straně jedné a jeho odpůrci na straně druhé se v době války řešil problém loajality jednotlivce k řádu demokratickému nebo protidemokratickému. Oba řády se navzájem vylučovaly. Co bylo vlastizradou a zakázané z hlediska jednoho právního řádu, bylo legitimní a požadované z hlediska druhého. U československých občanů, bez ohledu na jejich národnost, mělo toto dilema volby podobu věrnosti, loajality vůči československému státu a právnímu řádu nebo tehdejšímu právnímu řádu německému, nastolenému nacistickým režimem. Důsledky se promítaly i do vztahů vyplývajících ze státního občanství a občanských povinností. Patřilo k nim i plnění branné povinnosti občanů v československé či německé armádě. S tím byla spojena i legitimita odporu proti nacistické státní moci a problém legitimity rozsudků německých soudů vůči československým občanům atd.

Cíle vyjádřené v dekretech prezidenta republiky byly uskutečňovány i v řadě jiných zemí protifašistické koalice, i když nikoliv vždy identickými prostředky. Dosažená shoda v těchto cílech byla v poválečném období obsažena v mezinárodních smlouvách.

Některými dekrety prezidenta republiky došlo k jednorázovému zásahu do majetkových práv určitých osob, k zániku jejich věcných, vlastnických práv a ke vzniku vlastnického práva jiného subjektu, tj. státu. Tak tomu bylo např. u § 14 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a § 21 dekretu č. 108/1945 Sb. Tyto dekrety nevytvořily pravidla pro trvale se opakující chování subjektů právních vztahů, ale jednorázově zasáhly do právem vymezeného okruhu osob. Jsou aktem vydaným formou právního předpisu s mocí zákona. Přechodem majetkových práv, který nastal nabytím jejich účinnosti, bylo působení těchto předpisů vyčerpáno, konsumováno. Právní stav, vytvořený v majetkových poměrech dekrety, nastal ve shodě s tehdy platným právním řádem a plně se v té době, tj. okamžikem nabytí účinnosti dekretů, uskutečnil a dovršil. Jejich ústavnost byla vyjádřena ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.

Uskutečněním ratihabice bylo stanoveno, že všechny dekrety prezidenta republiky je třeba považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety za ústavní zákon. Některé z nich byly usneseny jako zákon již dříve a zčásti novelizovány. Patřil k nim především zákon z 19. 12. 1945, jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku (č. 12/1946 Sb.). Ratihabice měla být provedena do 6 měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění.

 

Odsun Němců

Žádný dekret se netýkal odsunu německého obyvatelstva. Transfer byl aktem mezinárodního práva. Nemohl by být proveden, kdyby orgány působící na straně státu, který je měl přijmout, k tomu neposkytly nezbytnou součinnost.

Odsun byl uskutečněn podle plánu vypracovaného spojeneckou komisí zřízenou rozhodnutím Postupimské konference. Tento plán byl sdělen diplomatickými nótami těchto států československé vládě ve dnech 28. 11. a 3. a 7. 12. 1945. Stanovil kvóty a časový plán tohoto odsunu. Před tímto organizovaným odsunem ovšem docházelo k útěkům a vyhánění německého obyvatelstva, mezi nimi i říšských Němců, arizátorů a příslušníků potlačovatelského aparátu, nových německých kolonistů, kteří obsadili zemědělské usedlosti, z nichž byli předtím vyhnáni Češi, aby byl vytvořen základ k úplné germanizaci území Čech a Moravy. Utíkali organizátoři teroru, příslušníci gestapa a dalších složek potlačovatelského aparátu.

V diplomatických nótách k provedení odsunu bylo uvedeno, že kontrolní rada pro Německo rozhodla na zasedání v Berlíně 20. listopadu 1945 o plánu transferu Němců z Československa. Z celkového počtu 2 500 000 Němců byl do amerického okupačního pásma povolen odsun 1 750 000 osob a do sovětského okupačního pásma 750 000 osob.

I organizace transferu německého obyvatelstva se uskutečňovala v součinnosti s představiteli vojsk spojenců působících na československém území. Od září 1945 do listopadu 1945 například několikrát jednali českoslovenští představitelé s reprezentantem hlavního štábu XX. sboru armády USA generálem Harmonem, který měl sídlo v Plzni, tento generál přislíbil technickou a další pomoc při organizaci odsunu.

Po předání nót ohledně odsunu došlo k několika jednáním mezi představiteli USA a Československa. Při jednání 10. dubna 1946 se projednával plán odsunu do amerického okupačního pásma po 1. květnu 1945. Smlouva o odsunu 600 000 Němců do sovětského pásma byla uzavřena mezi představiteli sovětské okupační moci v Německu a československým vládním zmocněncem 1. 6. 1946. Předtím totiž dne 21. 12. 1945 oznámil sovětský velvyslanec, že do sovětského okupačního pásma bylo již přijato 770 840 osob, a proto se další odsun okamžitě zastavil.

Dvojstranná jednání o odsunu německého obyvatelstva se uskutečňovala v jeho průběhu na různé úrovni mezi představiteli Československa i USA a Sovětského svazu. Řešily se zejména různé technické problémy.

Závěrečná jednání proběhla ve dnech 15. – 17. 9. 1946 mezi československou vládní delegací a sovětským generálem Lukjačenkem a americkým generálem Clayem.

Rozhodnutí o odsunu, ale i o jeho průběhu, bylo výsledkem mezinárodních jednání a uzavřených dohod. Ani uskutečňování odsunu nebylo výlučně československou záležitostí, ale výsledkem vzájemné spolupráce všech zúčastněných stran.

S odsunem německého obyvatelstva ovšem souvisel ústavní dekret č. 33 Sb. z 2. 8. 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

Tento dekret vycházel ze stanoviska, že státní občanství těchto osob zůstalo nezměněné jako bylo před Mnichovem, a to v souladu s ustanovením ústavního dekretu o obnovení právního pořádku. Teprve tímto dekretem z 2. 8. 1945 Československo propustilo ze státního svazku občany, kteří podle předpisů německých a maďarských (i podle mezinárodních smluv) se staly příslušníky těchto států. Teprve tímto ústavním dekretem československý stát uznal za platný stav ten, který již dříve uznaly za platný německý a maďarský stát. Podle právního řádu těchto států se nepřipouštělo dvojí státní občanství. V dalších ustanoveních dekretů se rozhodlo o státním občanství těch Němců a Maďarů (zejména ze Slovenska), na které se předchozí ustanovení nevztahovalo.

Z těchto opatření byly vyňaty osoby, kterým zůstalo státní občanství zachováno, neboť naplňovaly znaky, které byly výrazem loajality vůči československému státu.

I osobám, které pozbyly československé státní občanství, se umožňovalo do šesti měsíců od stanovené lhůty požádat o navrácení československého občanství. Na posuzování znaků antifašisty a antinacisty se měly podílet tří- až pětičlenné protifašistické výbory, složené z osvědčených a státně spolehlivých osob německé národnosti. Podle vydaných směrnic se za protifašisty a protinacisty považovaly osoby, které byly z politických nebo rasových důvodů v koncentračních táborech nebo ve vězení, aktivně bojovaly proti nacismu, atd.

Uvedený dekret postihl i Čechy, Slováky a další příslušníky slovanských národů, kteří usilovali o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, a projevili tedy neloajalitu vůči svému státu.

Některá ustanovení prováděcích předpisů k tomuto dekretu nebyla respektována a ministerstvo vnitra na to opakovaně upozorňovalo a zpřesňovalo pokyny. Působily rovněž různé místní vlivy a zájmy a někde se německému obyvatelstvu neumožňovalo, aby požádalo o zachování či navrácení československého státního občanství.

 

Závěr

Šedesátiletý odstup od války, kterou vyvolalo Německo, s cílem nastolit takovou "novou Evropu", v níž by "německá vyšší rasa" získala nový "životní prostor", který by byl vyčištěn od národů a ras "méněcenných", určených k vyhubení nebo k zotročení, přispívá k tomu, aby se setřel protiklad mezi zločincem a jeho obětí. Historická paměť se vytrácí. Nezbývá než znovu reprodukovat tehdejší skutečnosti a politické a právní závěry, které z tehdejší války vyplynuly.

Opatření, která Československo ve válce a po válce činilo proti nepříteli, byla srovnatelná nebo shodná s akty ostatních států spojenecké koalice. Cílená, důsledná propaganda má českou společnost přesvědčit o opaku a přimět politické představitele k omluvě a pokání za protinacistický odpor a solidaritu se spojenci. Pokusy některých českých představitelů a publicistů o "morální", či "symbolická" gesta a "vstřícnost" jsou využívané k prosazování právních důsledků. Přiznání české strany ke křivdám a bezpráví je doprovázeno požadavkem vyvodit z takového morálního prohlášení pro český stát aktuální majetkovou odpovědnost. Řada českých historiků i právníků analyzovala dekretální normotvorbu i požadavky a činnost sil, které chtějí nejprve přepsat dějiny a poté prosadit další cíle politické a ekonomické. Požívaly podporu od některých dřívějších německých vlád a podporuje je současná vláda bavorská a rakouská.

I když dochází k určitému uklidnění ve vzájemných vztazích, ukázalo se, že je nejen v zájmu České republiky, ale v zájmu celé demokratické Evropy nenechávat takové pokusy bez povšimnutí. Národní zájmy a národní identita v České republice jsou spojeny se zájmy demokracie dnes stejně, jako tomu bylo v meziváleční době. Tyto hodnoty zůstávají trvalé.

Václav Pavlíček

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­