přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 48/2006 "Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí?"

104 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2006
cena: 50,- Kč

Stává se z evropských muslimů tyranská menšina, snažící se násilím vnutit své představy o světě okolní společnosti a překrýt autoritářstvím principy rovnosti a svobody? Taková otázka je namístě, pohlížíme-li na islám v evropských zemí prismatem vraždy nizozemského filmaře Theo Van Gogha, atentáty v Madridu a Londýně nebo nedávnými tři týdny trvajícími nepokoji na předměstích velkých francouzských měst. Islám není fanatičtější než ostatní světová náboženství, ale ohrožuje ho náboženská ideologie islamismu. Radikální islamismus má předpoklady získat masovou základnu, uchopit moc ve více zemích světa, těžit z ústupků, které mu dělají tápající vlády, a ze vstřícnosti některých levicových progresistů.

Islám a islamismus

Ve všech evropských zemích není situace stejně vypjatá. V Německu a Velké Británii jsou muslimské komunity sice početné, ale etnicky odlišné od těch, které se objevují ve Francii. Němečtí a britští muslimové mají zpravidla nearabské kořeny a etnicky jsou to v prvním případě převážně Turci a ve druhém případě Indové a Pákistánci. Naopak ve Francii je imigrace výrazně arabská a především maghribská, tedy pocházející ze tří severoafrických arabských zemí.

V Německu a Británii je sice prokázáno, že část imigrantů podléhá propagandě radikálních stoupenců islamismu a může se zaplést do sítí mezinárodního terorismu, ale ve Francii se nachází většina přistěhovalců pod přímým nebo nepřímým náboženským, ideologickým, finančním a politickým vlivem rozmanitých formací radikálního islamismu. Islám se tu proto stal nejen úzce etnicko-náboženskou otázkou, ale přináší rovněž problémy historické, ekonomické, společenské a ideologické povahy. V nebezpečí se přitom ocitá samotná vnitřní rovnováha společností evropských států, nových domovů včerejších přistěhovalců z muslimského světa.

Islám nepředstavuje, jak je dobře známo, jen náboženství, ale je také velice pevně spojen s představou společenského uspořádání a praktickou podobou veřejné a politické aktivity. Islámský boží zákon šaría se netýká jen lidského individua jako věřícího, ale usměrňuje člověka také v jeho životě společenském a politickém. Je proto logické a téměř nevyhnutelné, že moderní představa občanství, jež je založeno na individuální autonomii, rovnosti před zákonem a na svobodě, a islámský náboženský rámec vycházející z heteronomie, nerovnosti pohlaví před zákonem a požadující podřízenost, se musejí střetnout.

Také proto nemá žádná muslimská země demokracii moderního liberálního pojetí. Dekolonizace arabského Maghribu nebyla spojena se vznikem moderních demokratických politických institucí a nezávislost doprovázel v Maroku, Alžírsku a Tunisku návrat k politickým formám více či méně despotickým, více či méně autoritářským a adaptovaným na společenské poměry, mravy a způsob myšlení zemí s muslimskou většinou.

Islám zůstane neslučitelným s moderním občanstvím, pokud si neosvojí kritičnost a zároveň toleranci vůči kritice, jdoucí až na pole samotného náboženství, a pokud se nevzdá principů nerovnosti a podřízenosti, s nimiž je spojen. Islám musí následovat příklad judaismu a křesťanství, což jsou srovnatelná monoteistická náboženství, jež si zakázala vyvíjet nátlak na moderní demokratický a nenáboženský stát a zřekla se politické dimenze. Jen takový kritický kopernikánský obrat může osvobodit náboženství od přežilých textů a archaických pouček.

Krize Západu

Modernizace islámu však nenaplňuje očekávání optimistů. Má to dvě příčiny. Společnosti evropského Západu ochabují v pěstování úcty k hodnotám jako jsou rovnoprávné občanství, individuální svoboda a demokracie a muslimský svět se neodnaučil dělat ze sebe oběť Západu. Evropané o sobě pochybují, zatímco muslimové tápou. Podíl na zlhostejnění Západu nese škola, jež ztrácí schopnost vychovávat k občanskosti, dávat široké vědomostní základy univerzálního humanismu a probouzet a pěstovat kritické a svobodné myšlení. Viníky jsou ale i politici, kteří připouštějí, aby se setřely jasné hranice mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí a aby docházelo k nabourávání nezávislosti těchto tří nosných sfér právního státu.

Jedná se o selhávání demokracie, což podlamuje autoritu těch, kteří nepřestávají navzdory všemu hájit nejisté a křehké lidské zákony proti těm, jež jsou v pokušení nahradit je absolutním zákonem Božím. Prohlubuje se krize důvěry občanů v politiku obecně a v zastupitelskou demokracii zvláště. Zvyšuje se volební neúčast a veřejnost je stále lhostejnější k veřejným a politickým záležitostem. K této vnitřní krizi dochází na Západě právě v době, kdy na mladé muslimy začíná působit sebevědomý, agresivní a dobyvačný islamismus.

Rodiče a prarodiče těchto mladých muslimů byli jen přistěhovalci. Oni se však narodili již v hostitelských zemích, které by měly být jejich domovy. Ale řada z nich se nezapojuje do pracovního trhu a do společnosti snadno a dobře, mnohým se to nedaří vůbec. A ti, kteří náhodou uspěli ve dvojí integraci pracovní a společenské, nikdy zcela neztrácejí trochu vágní, ale zato pevně zakořeněný pocit nejistoty ohledně své identity. Cítí se rozpolceni dvojí příslušností, a to k zemi, odkud přicházejí, a k zemi, která je přijala. Nejsou zcela doma ani tam, ani tady. Okolní společnost jim nedokáže přesvědčivě prokázat smysl občanskosti, rovnosti, solidarity, snášenlivost a svobodomyslnosti, pokud se sama těmito hodnotami a zásadami často neřídí a přestává jim věřit.

Materiální hospodářské problémy a nezaměstnanost, která postihuje především sociálně nejslabší vrstvy populace, pak jen dotvářejí prostředí, v němž se daří všem možným neduhům jako je absence životní orientace, odcizení rodičů a dětí, nedokončení základního vzdělání. Pokud generace dědů a otců spojovaly přistěhovalectví s integrací, synové a vnuci jsou v pokušení zříci se integrace ve jménu nové segregace. A takové vnitřní rozpoložení mladé generace muslimů je ideální půdou pro radikální islamismus. Přináší lék na životní a společenské nemoci v podobě zaručených a jedině správných návodů, jež jsou opřeny o velice konzervativní a černobílou interpretaci islámu.

Ideologie islamismu, vycházející z nejfundamentalističtějších proudů islámu, si klade za cíl dostat pod těžký příkrov božího zákona šaríi nejen všechny muslimské země, ale také všechny muslimské komunity v západních zemích. Hlásá džihád, svatou válku proti zkorumpovanému Západu, a znovu probouzí dobyvačnost islámu a jeho touhy ovládat. Projekt je přitom jasný. Dobýt nová teritoria, doslova i obrazně, vyhnat zlo a špínu odevšad, kde existují, a to jak ze života soukromého tak veřejného a to nejprve u muslimů samotných a pak i ve společnosti, kde žijí.

Indoktrinace a strach

Finanční prostředky k této expanzi nechybějí. Sponzorují ji miliardáři, jež zbohatli z ropy a prostřednictvím švýcarských bank. Vousatí misionáři, přinášející da´wu, čili islámskou výzvu, horují pro návrat morálního a náboženského pořádku. Imámové vštěpují do hlav rozkolísané a zmatené populace dogmata islamismu ve jménu "zjevené pravdy" zprostředkované prorokem Muhammadem. Náboženská přísnost se šíří na všechny strany. Ze zakazování, které se týká všeho, co přichází ze Západu, se dělá zákon, který míchá dohromady vše špatné "prostopášným" životem a svobodou pro ženy počínaje a kritickým myšlením konče.

Hlavní tíhu návratu k archaismu přitom nesou ženy. Jejich existence se redukuje jen na život v domácnosti, musejí se zahalovat a plně podřizovat přáním muže, otce nebo bratra a později manžela. Takové zotročování přechází až do extrémů, jako jsou násilné sňatky, polygamie, fyzické násilí, zapuzování žen, apod. V těchto intencích vychovává a hodlá nadále vychovávat islamismus všechny muslimské generace a to jak přesvědčováním, tak donucováním. Militantům islamismu jde přitom o to nejprve podřídit všechny muslimy náboženskému zákonu a pak přinutit okolní společnost, aby se podrobila indoktrinované menšině. Nebo jinak řečeno, z dosavadní rozmanité muslimské pospolitosti hodlají vytvořit celistvou a tyranskou komunitu.

K dobývání a ovládání muslimů přitom slouží nejrůznější taktiky. Indoktrinaci nedoprovází jen vyvolávání strachu, ale také nabídky pomoci v nesnázích jednotlivcům a rodinám, což je třeba podtrhnout. Tato pomoc jde od drobných služeb, jakou představuje vyplnění nějakého formuláře, napsání žádosti apod., až k poskytování finančních částek. Silná a účinná ideologie potřebuje rovněž nějaký objekt nenávisti, skrze nějž utužuje své řady. V tomto směru islamismu dobře slouží antisemitismus, maskovaný nezřídka antisionismem.

Hra byla sice rozehrána, ale o jejím výsledku není rozhodnuto. Proti pokusům znovu oživit dobyvačnost islámu se zvedá odpor. Mezi samotnými evropskými muslimy fungují ženská sdružení a muslimské organizace, které se snaží nalézt smířlivé východisko mezi nenáboženskostí veřejného a politického života a islámem. Pokud se dá věřit sociologickým šetřením, existuje stále muslimská většina, která si přeje žít nezávisle a svobodně a odmítá se podřizovat archaicky pojatému náboženskému zákonu.

A ačkoliv se kolem zákona o zákazu ostentativních náboženských symbolů ve veřejných institucích rozhořela ve Francii počátkem roku 2004 velice medializovaná polemika, týkající se zejména islámského šátku ve veřejných školách, dnes je v této záležitosti klid. Rozhodné a důsledné trvání na principu se ukázalo být nejlepší zbraní proti všem pokusům politizovat a ideologizovat uměle vytvořený problém, který je z kvantitativního hlediska zcela marginální.

Závěr

Islám v Evropě se může stát přínosem jen za předpokladu, že to bude islám demokratický, snášenlivý a svobodomyslný. Jiný islám, zejména pak ten, který zastánci islamismu mění v ideologii dobývání, musí být jasně a důrazně odmítnut. Aby se z evropských muslimů nestala tyranská menšina, je třeba, aby společnost a její politická reprezentace neponechávaly muslimy s jejich specifickými potížemi sobě samým a aby soustavně aktivovaly všechny dostupné výchovné, vzdělávací a zákonné nástroje nejen proti diskriminaci, ale také a především na obranu demokracie, rovnosti občanů před zákonem, na obranu individuální svobody a práva na kritiku.

Zdeněk Müller, arabista, Paříž