ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Martin Čihák: Pravidla v české hospodářské politice

seminář Česká ekonomika očima mladých ekonomů, 21.06.1999, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 12.02.2002, čteno: 1×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 1 "Ekonomika, právo a politika"

182 stran, brožovaná vazba
vyšlo: srpen 1999
cena: 50,- Kč
===

1. První jsou společné tendence, politika je pouze jedním z faktorů v řadě

Můj příspěvek se podobně jako ostatní dnešní tři vystoupení zabývá otázkami hospodářské politiky. Důvod je zřejmý: hospodářská politika představuje vděčné téma pro každodenní veřejné diskuse. Při analýze současné české ekonomiky bychom ale neměli podléhat dojmu, že hospodářská politika sehrává v pozorovaném ekonomickém vývoji rozhodující úlohu. Tento mylný dojem, podporovaný především politiky a médii, neobstojí při pohledu na fakta. Politika je důležitá, ale pouze jako jeden z faktorů v řadě, rozhodně ne jako faktor stojící na prvním místě. Tezi o uměle nafouknutém významu politiky lze nejlépe ilustrovat na porovnání vývoje hrubého domácího produktu v ČR a v dalších ekonomikách regionu (viz přiložený obrázek). Toto porovnání naznačuje, že cyklický vývoj výstupu v ČR není ojedinělý a že má své obdoby i v jiných transformujících se zemích. K cyklu poklesu, oživení, dalšího poklesu (či zpomalení) a poté opětovného oživení došlo kromě ČR mimo jiné i v Maďarsku, Bulharsku či Rumunsku; také Slovensko v současnosti prochází podobným vývojem jako ČR před dvěma lety. Zdá se tedy, že některé transformující se ekonomiky vykazují společnou tendenci k "transformačnímu cyklu", tj. k onomu písmenu "W" z přiloženého obrázku. Může se zdát překvapivé, že architekti reforem o tomto písmenu nemluvili. Po počátečním transformačním propadu HDP měl údajně začít výrazný hospodářský růst, takže v abecedě reformátorů hrálo hlavní úlohu písmeno "J". Nemám zde v úmyslu vymýšlet speciální teorii, která by podpořila ono pozorované "W".1 Dovolím si pouze zdůraznit sedm procyklických faktorů, jejichž nestandardní kumulace může být vysvětlením toho, proč jsou pozorované výkyvy HDP v transformujících se ekonomikách tak výrazné. Jednotlivým faktorům jsem se věnoval podrobněji na jiných místech;2 zde je pouze shrnuji v Rámečku č. 1 níže. Obrázek: Vývoj HDP v regionu v letech 1988-2000 Pramen: Institute of International Finance (minulá data), Eastern Europe Consensus Forecast (prognózy)

 

Rámeček 1: Sedm faktorů cyklického vývoje v transformujících se zemích (i) Investiční vlna v sektoru firem. V transformující se ekonomice dochází nutně k výraznější synchronizaci investičních požadavků než ve standardní tržní ekonomice. Investice, které byly ve vyspělých ekonomikách vynakládány v průběhu dlouhých desetiletí, je nyní nutné vynaložit pokud možno okamžitě. Nejvíce potřebné jsou investice do infrastruktury, které jsou současně investicemi s největší dobou návratnosti. Peníze investované do infrastrukturních odvětví se ale zčásti, zejména prostřednictvím mezd, přelévají i do ostatních odvětví ekonomiky a do spotřeby. Zákonitě zde existuje časová nekonzistence, která rozkývává ekonomiku: zatímco kapacitotvorné účinky současných investic se mohou projevit v horizontu desetiletí, jejich účinky na poptávku domácností jsou velmi rychlé, v horizontu maximálně jednoho roku. (ii) Investiční vlna v sektoru domácností. Stejně jako celá ekonomika byly podkapitalizované i domácnosti. S příchodem ekonomické změny se začaly zásobovat novými pračkami, mikrovlnnými troubami, televizory a dalšími statky dlouhodobé spotřeby, převážně z dovozu. Tato "investiční vlna" v sektoru domácností již v ČR odezněla a vystřídalo ji odkládání dlouhodobé spotřeby. Vzhledem k poměrně malým odchylkám v životnosti jednotlivých statků lze nicméně čekat, že první vlna se po několika letech stane základem pro další, byť menší vlnu dlouhodobé spotřeby. (iii) Těkavost zahraničního kapitálu. Financování investičních požadavků v ČR je významně závislé na strategiích hráčů na finančních trzích. Tyto strategie mají pouze volné a dlouhodobé vazby na vývoj domácí ekonomiky; krátkodobě jsou určovány spíše autonomně a mohou být zdrojem "přestřelených" ekonomických výkyvů. To jsme pozorovali při měnových turbulencích z poloviny roku 1997 a opět na začátku roku 1999, když měnový kurs koruny znehodnotil během prvních pěti týdnů o 9%. (iv) Hospodářský cyklus v zahraničí. Česká ekonomika jako malá otevřená ekonomika je ovlivňována průběhem hospodářského cyklu v zemích hlavních obchodních partnerů ČR, tj. zejména v Německu. Toto vysvětlení bývá neprávem podceňováno na úkor domácích příčin ekonomické recese - pravděpodobně proto, že jde o "nezajímavé" vysvětlení, ze kterého nevyplývají bezprostřední závěry pro hospodářskou politiku. (v) Výkyvy reálných mezd. Představa odborů a některých politiků, že by se růst mezd měl řídit minulým, a nikoli očekávaným vývojem inflace, vede v prostředí s klesající inflací k prohloubení cyklu v transformujících se ekonomikách. Tento vývoj mezd představuje důležitou odlišnost oproti západoevropským ekonomikám, kde se reálné mzdy vyvíjejí stabilně, bez ohledu na hospodářský cyklus, a to zhruba dlouhodobým tempem růstu produktivity.

 

Tabulka: Meziroční tempa růstu reálného HDP a reálných mezd (%)

Rok 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999p

HDP 0,6 2,7 6,4 3,9 0,3 -2,4 -0,8

Reálné mzdy3,6 7,7 8,6 8,8 3,1 -1,2 4,5

Pramen: Český statistický úřad, výpočty a prognózy Komerční banka

  

(vi) Chyby a hry ve stabilizační politice. Stabilizační makroekonomická politika v transformujících se ekonomikách je zatížena společnými chybami, jimiž je "transformační cyklus" prohlubován. Společným rysem těchto chyb je objektivní neznalost přesných vazeb mezi makroekonomickými proměnnými. Sestavovatelé rozpočtu nevědí přesně, jak se změna určitého typu výdajů projeví ve změně celkové poptávky, podobně nejasné je i tušení centrálních bank o vlivu úrokových sazeb na výstup. Tato objektivní neznalost by mohla vysvětlit účinky loňských balíčků, mohla by být také určitou omluvou pro ČNB. Nemuselo ale jít jen o chyby, mohlo jít i o důsledek hospodářsko-politické hry mezi vládou a centrální bankou (viz dále). (vii) Úvěrové cykly. Popsané kolísání bylo dále prohloubeno cyklickými výkyvy v dostupnosti úvěrů. Také finanční zprostředkovatelé se - podobně jako tvůrci politik a další subjekty v ekonomice - museli učit za pochodu, často i metodou pokus-omyl. Neexistovala dostatečně dlouhá historie, podle které by bylo možné posuzovat klienty, neexistoval stabilní výhled do budoucna, na základě kterého by bylo možné bezpečně posuzovat podnikatelské projekty. Nemám v úmyslu zastávat zde extrémní stanovisko, že cykly rychlejšího růstu a následné konsolidace jsou v transformující se ekonomice pravidlem bez výjimky. Pochopitelně, že čím více zemí bychom zahrnuli, tím by se přiložený obrázek stával komplikovanějším, až by se přeměnil na pouhou změť čar.3 Kolísání výstupu, které zde zdůrazňuji, není něčím fatálním. Jde pouze o základní tendenci, kterou může ideální stabilizační politika částečně tlumit. Potíž je v tom, že reálná hospodářská politika naopak spíše přispívala k prohloubení nastartovaného cyklu. 2. Pravidla jako nástroj omezující hospodářsko-politickou hru Zmiňovaná destabilizační povaha "stabilizační" politiky bývá někdy přičítána nepřesnostem v dávkování a načasování politik. To je pravda, i když jen zčásti. Podstatnou úlohu bezpochyby sehrála zpoždění v hospodářské politice. I kdybychom pominuli zpoždění rozhodovací a implementační, zcela evidentní je význam zpoždění rozpoznávacího: společným rysem transformujících se ekonomik jsou krátké, nespolehlivé a jen pomalu zpřesňované časové řady údajů. Ani sebelepší vláda a centrální banka by nedokázaly svou koordinovanou akcí dosáhnout kýžených účinků, pokud by se od statistického úřadu dozvídaly "skutečné" údaje o HDP až s mnohaletým zpožděním, jak je obvyklé. Rozsáhlé zpětné revize statistických údajů jsou důležitým společným rysem transformujících se ekonomik, přispívajícím k prohlubování "transformačního cyklu".4 Chyby a přehmaty ale nejsou jediným vysvětlením destabilizační povahy hospodářské politiky v transformujících se ekonomikách. Dalším vysvětlením je existence hospodářsko-politické hry mezi vládou, centrální bankou a veřejností.5 Takové hry jsou běžné i ve vyspělých ekonomikách; prostor pro ně je ale větší v transformujících se ekonomikách charakterizovaných nedostatkem věrohodných statistických údajů. Faktická hospodářská politika je výsledkem této dynamické hry a může se obecně lišit od jednotlivých, často rozporných cílů, které sledují jednotliví hráči. Strategie účastníků této hry jsou uskutečňovány současně, takže je krajně obtížné rozlišit příčinu a následek (viz Rámeček 2).

 

Rámeček 2: Měnová restrikce jako prvotní příčina recese? Zpětně lze snadno ilustrovat vysokou míru souběžnosti mezi peněžním agregátem M2 a hrubým domácím produktem. Znamená to snad, že vývoj peněžní zásoby je prvotní příčinou poklesu ekonomiky? Empirická data nedávají v tomto směru jasnou odpověď. Je sice velmi pravděpodobné, že pokles reálné peněžní zásoby a agregátní poptávky byl bezprostřední příčinou poklesu HDP,6 avšak dostupné makroekonomické údaje neumožňují rozlišit, do jaké míry šlo o aktivní krok měnové politiky a do jaké míry o reakci na předchozí vývoj ekonomiky. Nedokážeme říci, zda "přiškrcení peněz" bylo jen bezprostřední, nebo také i prvotní příčinou poklesu. Prvotní příčinou poklesu mohou za určitých okolností být i ony často uváděné nedokonalé instituce - aniž by to bylo v rozporu s pozorováním souběžného vývoje M2 a HDP. Nedokonalé instituce totiž nejen snižují dosažitelný výstup ekonomiky, ale také rozšiřují mezeru mezi rovnovážným výstupem (tj. výstupem udržitelným bez výrazné vnitřní a vnější nerovnováhy) a dosažitelným výstupem, a s tím zvyšují i pravděpodobnost, že se výstup v uplynulých letech pohyboval nad rovnovážnou úrovní. Pokud centrální banka snížila takto zbytnělý výstup na rovnovážnou úroveň, šlo z její strany o legitimní jednání, konzistentní se zákonným cílem dosahovat "stabilitu měny". Teprve pokud by ČNB výstup snížila více, vznikl by reálný důvod pro kritiku. Základní otázkou proto je, kde leží rovnovážný výstup. Problém transformujících se ekonomik spočívá v tom, že nezpochybnitelný odhad rovnovážného výstupu jednoduše neexistuje. Je férové přiznat, že dokud takový odhad není, stojí debaty o "přehnané restriktivnosti" měnové politiky na vodě. Z bezprostřední souběžnosti mezi M2 a HDP není možné automaticky usuzovat, že by "monetaristický" přístup musel být blíže pravdě. Bez odhadu rovnovážného výstupu nelze spor mezi "monetaristy" a "institucionalisty" korektně diskutovat. Důkazní břemeno přitom leží na obou stranách, tj. jak na straně "monetaristů", tak na straně "institucionalistů".7

 

Zmíněná představa reálné hospodářské politiky jako výsledku strategické hry mezi vládou a centrální bankou znamená další argument pro studium pravidel v hospodářské politice. Potřeba pravidel sice byla až dosud v ekonomii zdůvodňována spíše existencí tzv. politických cyklů a krátkozrakého rozhodování politiků, ale pravidla také mohou sloužit jako nástroj omezující volnost politiků při hospodářsko-politické hře a ve svých důsledcích snižující kolísání výstupu. Takový výsledek ale není v realitě vždy zaručen, neboť pravidla si stanovují politici, takže pravidla samotná se stávají předmětem hry. V následujících dvou kapitolách se pokusím ilustrovat potíže s vytvářením hospodářsko-politických pravidel na příkladě české měnové a fiskální politiky. 3. Pravidla v české měnové politice Oficiálním pravidlem měnové politiky v ČR bylo v letech 1993-1997 cílování nominálního měnového kursu a současně cílování měnové zásoby. Z těchto dvou vzájemně rozporných pravidel centrální banka spíše dodržovala pravidlo v podobě nominálního kursu než pravidlo měnové zásoby (své cíle peněžní zásoby pravidelně přestřelovala). Měnová nestabilita vyplývající z existence těchto nekonzistentních pravidel vedla v únoru 1996 k uvolnění kursového pravidla (tj. k zavedení širšího pásma pro pohyb měnového kurzu) a v polovině roku 1997 k jeho úplnému zrušení. Od začátku roku 1998 pracuje ČNB s oficiálním pravidlem v podobě "cílování inflace". Existující varianta cílování inflace má jako pravidlo několik závažných slabin.8 Nicméně předesílám, že v režimu cílování inflace jako takovém nevidím zásadní problém. Cílování inflace je spíše nástrojem komunikace s veřejností a vývoj v Evropské měnové unii naznačuje, že rozdíly mezi cílováním inflace a cílováním peněžní zásoby nejsou nepřekonatelné. Hlavním problémem cílování inflace v jeho české variantě je spíše to, že nedošlo ke konsensu mezi vládou a centrální bankou o dlouhodobém inflačním cíli. Zatím jsme pouze svědky hry, ve které ČNB využila výhodu prvního tahu, když přišla s návrhem dlouhodobého cíle a ze své strany tak vymezila možný prostor pro budoucí kompromis. Reakce vlády byla zatím rozporuplná. Dohody o cíli nebylo dosaženo, což snižuje důvěryhodnost dlouhodobého inflačního cíle jako pravidla.9 Při absenci závazného sdíleného cíle tak vystupuje do popředí nutnost rozlišit vyhlašovaná a skutečně používaná pravidla. Zahraniční empirické studie naznačují, že fakticky používaná pravidla se od oficiálně vyhlašovaných pravidel mohou podstatně lišit. Například studie pro americká data ukazují, že tamní centrální banka se ve skutečnosti chovala, jako by chtěla vyhlazovat vývoj úrokových sazeb. Lze se proto ptát, zda ČNB také neprovádí vyhlazování nominálních úrokových sazeb. Takto jednoduchá ale realita není. I když sice v období od poloviny roku 1997 do poloviny roku 1998 ČNB příliš váhala se snižováním úrokových sazeb, v předchozím i následujícím období naopak nominální úrokové sazby reagovaly poměrně pružně. Při zpětném pohledu na data lze spíše dojít k závěru, že ČNB nadále fakticky cíluje nominální měnový kurs. Ani tato hypotéza ale nevysvětluje vše. Oficiální "pravidlo inflačního cíle" dává ČNB takovou míru flexibility, až se někdy může zdát, že ČNB usiluje o překvapování finančních trhů. Jednou oznámí snížení úrokových sazeb v pátek místo v obvyklý čtvrtek, jindy váhá se snižováním úroků, ačkoliv se její vlastní inflační prognóza nachází pod cílem čisté inflace, jindy naopak po umírněných prohlášeních sníží sazby více, než trh očekával. Spíše kuriozitou proto už dnes je myšlenka "měnového automatu", se kterou na přelomu let 1997 a 1998 přišel (v souvislosti s přechodem na cílování inflace) někdejší viceguvernér ČNB.10 Centrální banka by podle této myšlenky měla být jakýmsi automatem, který by transformoval vstupní proměnné - soubor statistických veličin - na proměnné výstupní - úrokové sazby centrální banky. Chování takového automatu by mělo být předvídatelné, což by vyžadovalo podřízení měnové politiky pravidlu, přinejmenším implicitnímu. Nicméně toto prohlášení zůstalo ojedinělé a centrální banka začala tvrdit, že inflační cíl je sám o sobě pravidlem.11 Fakt, že "měnový automat" prakticky vymizel z diskusí o měnové politice, pravděpodobně souvisí s tím, že centrální bankéři ani politici nemají na vytvoření měnového automatu velký zájem, protože by se tím zmenšil prostor pro flexibilní rozhodování a centrální banka by tak přestala být politicky zajímavá. Za zmínku v této souvislosti stojí svědectví někdejšího člena "bankovní rady" amerického Federálního rezervního systému, pana Lawrence K. Roose, který tvrdí, že šéfové Fedu se při svých uzavřených jednáních nikdy příliš nebavili o cílích pro budoucí cenovou hladinu a výstup. "Při diskusích jsem vždy měl pocit, že otázka stojí 'Kde si myslíte, že zhruba bude ekonomika za jeden či dva roky a jak bychom podle toho měli stanovit cíle, abychom po dvou letech neskončili s vajíčkem v obličeji?'", konstatuje Roos.12 Z jeho svědectví vyplývají důležité postřehy, které mohou být relevantní také pro ČR. První postřeh říká, že měnová politika bývá méně aktivní než jí obvykle přisuzuje. Druhý a ještě zajímavější postřeh lze formulovat tak, že centrální banka může sloužit jako fackovací panák, kterého si vláda nechává po boku, aby měla na koho případně svalit vinu za špatný vývoj ekonomiky. Na tento element ve vztazích vlády a centrální banky poukazovala řada ekonomů, kteří se podrobněji zabývali faktickým fungováním amerického Fedu (např. Edward Kane, Robert Hetzel či Alex Cukierman). Podle mého názoru nelze zapomínat ani na fakt, že centrální banka má určité omezené nástroje, jimiž se může proti "fackování" bránit. Může například ekonomiku dočasně přidusit, tím vládu tlačit k zásadnějším institucionálním reformám a tak snižovat pravděpodobnost budoucího "fackování". Takový postup může být pro centrální banku výhodný, pokud je jí "fackování" nepříjemné a současně pokud se dívá dostatečně do budoucna. Nechávám k diskusi, nakolik je "hra na fackovacího panáka" příhodným popisem české reality. 4. Pravidla v české fiskální politice Fiskální politika bývá při debatách o stabilizační politice neprávem opomíjena na úkor politiky monetární. Přitom rozpočtové škrty z roku 1997 a následné uvolnění fiskální disciplíny v letech 1998 a 1999 představovaly možná ještě výraznější bezprostřední impuls pro ekonomiku než samotná měnová politika. Podceňují se zejména účinky mzdové politiky ve veřejném sektoru, jejíž účinek na trh práce je díky mzdové nákaze podstatně větší než by odpovídalo zhruba 20%nímu podílu veřejného sektoru na zaměstnanosti. Vazba reálných mezd a reálného HDP je přitom podobně těsná jako vazba peněžní zásoby a HDP (viz tabulka v Rámečku 1). Tím spíše je nepříznivou zprávou, že v případě fiskální politiky v ČR absentují závazná pravidla. Zatímco v české měnové politice existuje alespoň oficiální pravidlo (byť chybí shoda mezi vládou a centrální bankou), jediným významnějším pokusem v oblasti fiskální politiky byla myšlenka "zákona o vyrovnaném rozpočtu". Tato myšlenka představovala podle mého názoru poněkud problematický krok správným směrem. O krok správným směrem šlo především proto, že zahraniční zkušenosti skutečně potvrzují prospěšnost pravidel pro fiskální politiku.13 Česká varianta fiskálního pravidla v podobě návrhu zákona o vyrovnaném rozpočtu nicméně byla problematická, a to ze tří důvodů. Za prvé, "nulové pravidlo" by ve své striktní podobě neumožňovalo dostatečně pružně reagovat na jednorázové šoky a na výkyvy související s průběhem hospodářského cyklu. Za druhé, veřejné rozpočty v sobě obsahují řadu tzv. vestavěných stabilizátorů, což jsou položky, které v průběhu hospodářské recese prohlubují deficit státního rozpočtu (a tím mají podle keynesiánských teorií znovuoživovat ekonomiku). Tyto vestavěné stabilizátory se podobají pravidlům, a to pravidlům potenciálně konfliktním s pravidlem nulového rozpočtového deficitu. Při zavádění nového fiskálního pravidla by proto muselo být nejspíše provedeno i "přeladění" vestavěných stabilizátorů. Za třetí, dosahovat účetní nulu nebo nějaké jiné číslo14 v ročních výsledcích státního rozpočtu je poměrně snadné, protože řadu rozpočtových výdajů lze přesunovat do budoucnosti nebo mimo rozpočet. V ČR se ostatně běžně praktikovaly obě tyto účetní metody, takže i v letech oficiálně vyrovnaných či dokonce přebytkových ročních státních rozpočtů byl faktický výsledek státního hospodaření negativní. Tento seminář je laděn generačně, takže mi dovolte připomenout myšlenku mezigeneračního účetnictví, které zhruba řečeno udává, jak se bude dlouhodobě vyvíjet stabilita veřejných financí při existující legislativě a při očekávaném demografickém a makroekonomickém vývoji. Takové účetnictví umožňuje na rozdíl od ročního státního rozpočtu přesnější posouzení (ne)udržitelnosti vývoje veřejných financí. Bylo by ideální, pokud fiskální politika byla omezena pravidlem svázaným s tímto účetnictvím. Nečiním si ale iluze, že fungování takového pravidla v blízké době je reálné.15 Nicméně o tom, že mezigenerační účty nejsou pouhou teoretickou hříčkou, svědčí i fakt, že v USA tvoří generační účty přílohu k rozpočtu. Důležitým poučením z mezigeneračního účetnictví pro ČR je především to, že pravidla pro fiskální politiku by měla pracovat s horizontem delším než jeden rok. Rozumné fiskální pravidlo by jednak mělo být vztaženo alespoň ke střednědobému horizontu, čímž by se snížila možnost přesouvat výdaje do budoucna, jednak by mělo pokrývat pokud možno celý veřejný sektor, nikoliv pouze státní rozpočet. U nás asi nejznámějším fiskálním pravidlem jsou tzv. maastrichtská kritéria. Ta sice pro ČR nejsou závazná, nicméně představují určitou orientační výstražnou hranici, kterou stojí za to nepodceňovat - už proto, že domácí fiskální pravidla chybějí a že stanovení maastrichtské hranice vycházelo i z jistých úvah o dlouhodobé udržitelnosti vývoje veřejných financí.16 5. Závěr "Směs" pravidel v české hospodářské politice není optimální. Měnová politika sice opustila neuspokojivé pravidlo nominálního měnového kursu, ale nové oficiální pravidlo cílování inflace nefunguje - především proto, že neexistuje základní shoda o inflačním cíli. Za těchto okolností lze pouze spekulovat o tom, jaké je faktické pravidlo měnové politiky a jaká je míra flexibility v reálné politice centrální banky. Absence pravidel je ale ještě citelnější ve fiskální politice, kde na rozdíl od měnové politiky úplně chybí politická diskuse o pravidlech vztažených ke střednědobému horizontu. Bez alespoň střednědobého fiskálního rámce problematický však i jsou diskuse o dlouhodobých cílích měnové politiky dosti akademické. Analýza českého vývoje ukazuje, že reálný dopad pravidel v transformující se ekonomice je rozporuplný. Ačkoliv teorie jasně upřednostňuje pravidla (mimo jiné kvůli problémům spojeným s politickým cyklem a s "krátkozrakostí" politiků), v realitě neexistuje nadřazený subjekt, který by vyhlašoval pravidla hry. Výsledkem je to, že pravidla buď neexistují, nebo si je stanovují sami politici anebo vznikají evolučně ve hře mezi politickými autoritami. Musíme se proto vždy ptát, kdo a proč pravidla vyhlašuje, kdo je sankcionuje, a zda se vůbec vyhlašovaná pravidla rovnají reálným pravidlům. V transformujících se ekonomikách se pravidla samotná snadno stávají předmětem hry, a to jak mezi politickými autoritami (vládou a centrální bankou), tak mezi politiky a veřejností. Prostor pro politické hry je v těchto ekonomikách větší díky krátkým a nespolehlivým časovým řadám ukazatelů. Problém nespolehlivých dat vytváří z každého pravidla dvousečnou zbraň. Na jedné straně stojí riziko, že politici budou využívat volnosti plynoucí z nepřesných dat k obcházení pravidel. Na druhé straně stojí riziko, že příliš striktní pravidlo sestavené na základě nepřesných údajů může ekonomiku přivést do ještě větších potíží než by se dostala bez pravidel. Lze z toho všeho vyvodit nějaký pozitivní závěr? Dílčím příznivým signálem by snad mohl být fakt, že představitelé některých českých centrálních orgánů se přednedávnem v Kolodějích shodli alespoň na společné střednědobé makroekonomické prognóze; od společných prognóz k pravidlům je ale ještě pořádný kus cesty. Zatím bohužel není dostatek důvodů pro "evoluční optimismus", tj. pro představu, že pravidla vytvořená postupně v politických hrách se časem začnou přibližovat pravidlům optimálním z hlediska ekonomiky jako celku. Poslední útěchou tak zůstává spíše konstatování z úvodu mého vystoupení, totiž že vliv politiků a jejich her na ekonomický vývoj je naštěstí pouze omezený.

 

* Příspěvek vyjadřuje autorovy názory, které se nemusejí shodovat s oficiálními stanovisky Komerční banky ani jiných zde zmíněných institucí.

1 Takovou teorii by nebylo obtížné sestavit, ale její užitečnost by byla pochybná. Pozorované písmeno "W" je spíše začátkem budoucího střídání období vyššího růstu a konsolidace. V této souvislosti stojí za upozornění, jak neodbytně se v poslední době znovu vrací logika J-křivky a my z nejrůznějších stran opět slýcháme o tom, jak po odstranění těch či oněch bariér (ať už má jít o bariéry institucionální nebo např. o politiku centrální banky) bude nastartován dlouhodobě udržitelný růst. Osobně považuji za pravděpodobnější, že i po odstranění bariér bude ekonomický vývoj charakterizován vlnovkou - a jen v lepším případě půjde o vlnovku mírně rostoucí a málo kolísavou.

2 Viz např. Hospodářské trendy č. 19, Komerční banka, Praha, únor 1999; autorův článek "Proč se HDP pohybuje v cyklu?", Hospodářské noviny, 5.1.1999; nebo vystoupení "Česká ekonomika v nejbližším období: co nám může říci moderní ekonomie?" na semináři České společnosti ekonomické, Ostrava, duben 1999 (v tisku: Ekonomická revue, VŠB-TU Ostrava, 1999.)

3 Výraznou odchylku představuje na první pohled Polsko, ovšem i tam dochází v poslední době po řadě let rychlého růstu k určitému zpomalení, takže lze pochybovat, zda je Polsko zcela imunní vůči "transformačnímu cyklu". Prognóza růstu HDP v Polsku na letošek je 3,6 %, zatímco ještě v roce 1997 rostl polský HDP tempem 6,8 % (pramen: Eastern Europe Consensus Forecast).

4 Nejde tedy o českou specialitu, jak si stěžují někteří politici a ekonomové. Například v pravidelné červnové analýze "Global Data Watch" společnosti JP Morgan nalezneme - kromě drobné noticky o čerstvé revizi HDP v ČR - podrobnou zprávu o tom, že "jihoafrická recese byla statistickou iluzí" a že statistický úřad v Argentině přepsal zásadním způsobem historii.

5 Včetně mediálních diskusí o tom, "kdo za co může". Tyto diskuse jsou součástí studované hry.

6 Sami jsme tento názor opakovaně zastávali (viz například Hospodářské trendy č. 17, Komerční banka, Praha, červenec 1998; nebo M. Čihák - T. Holub: "Je měnová politika v ČR restriktivní či nikoliv?" Hospodářské noviny, 6.8. 1998.) Obecně nemusí platit ani tento závěr, protože příčinná souvislost může běžet opačně, tj. od HDP k peněžní zásobě. Statisticky je testování příčinných závislostí krajně obtížné, nicméně pro ČR se teze o peněžní zásobě jako bezprostřední příčině poklesu zdá být přesvědčivá.

7 Tímto označením diskutujících skupin volně odkazuji na vystoupení M. Loužka.

8 Podrobněji viz například M. Čihák - T. Holub: "Cílování inflace v ČR: staré víno v nových lahvích". Finance a úvěr, 4, 1998. (Anglicky v Eastern European Economics, June 1998).

9 Důvěryhodnost je důležitou podmínkou fungování každého měnového pravidla, včetně například cílování reálného měnového kursu. Souhlasím s argumenty, které ve prospěch tohoto režimu uvádí kolega doc. Frait, nicméně doplňuji, že bez dostatečné kredibility (tj. především bez podpory jak ze strany vlády, tak ze strany centrální banky) by se i takové pravidlo míjelo účinkem.

10 Viz prohlášení viceguvernéra P. Kysilky v MF DNES z 27.12.1997: "Chceme na snižování inflace zavést jakýsi automat - do něho budou na jedné straně vstupovat určité makroekonomické ukazatele, například hospodaření rozpočtu, mzdový vývoj, růst HDP, čísla o vnější bilanci, a vycházet z něj budou naše měnová rozhodnutí. Každý tak bude moci dopředu počítat s tím, jakou úrokovou politiku od nás může čekat."

11 Zcela stranou diskusí v ČR zůstala možnost nahrazení centrální banky "měnovým výborem", což je extrémní případ "měnového automatu", který se řídí jediným pravidlem: emitovat do ekonomiky pouze tolik peněz, kolik odpovídá oficiálním devizovým rezervám. (Podrobněji viz např. S.H. Hanke - K. Schuler: "Currency Boards for Developing Countries", International Center for Economic Growth, 1994.) Tento přístup má jak své nevýhody (mj. nulovou flexibilitu), tak své výhody (mj. menší administrativa); s úspěchem je používán např. v Estonsku. V ČR ale nenalezl příznivce mezi bankéři ani mezi politiky.

12 Roos, K.L.: "Inherent Conflicts of U.S. Monetary Policymaking", Cato Journal, sv. 5, č. 3, zima 1986.

13 Tento závěr byl ve světě dlouho předmětem sporů. Řada ekonomů například argumentovala, že pravidla mohou těžko pomáhat, protože si je vytvářejí sami politici, kteří je tvoří tak, aby jim vyhovovala a v případě potřeby se dala měnit. Nicméně novější empirické studie potvrzují, že fiskální pravidla jsou obvykle spojena s výrazně nižšími deficity veřejných rozpočtů. Viz např. studii amerického ekonoma Jamese Poterby věnovanou srovnání fiskálních pravidel v jednotlivých státech USA (obsaženo ve sborníku A.J.Auerbach: "Fiscal Policy: Lessons from Economic Research", MIT Press, 1997).

14 Pro současnou vládu se pravděpodobně toto cílové číslo pohybuje na -31 mld. Kč.

15 Použití pravidel založených na generačním účetnictví by v případě ekonomiky typu ČR bylo také ztěžováno tím, že výsledky mezigeneračního účetnictví jsou citlivé na prognózy demografického a makroekonomického vývoje. Zvýšená nejistota prognóz v transformační ekonomice by politikům vytvářela značný prostor pro účelové upravování prognóz a snižovala by důvěryhodnost fiskálních pravidel.

16 Maastrichtské kritérium bude letos v ČR překročeno. Deficit státního rozpočtu bude zhruba 55 mld. Kč (=3 % HDP), takže deficit veřejných rozpočtů jako celek dosáhne pravděpodobně 4,5 % HDP.

 

Martin Čihák, Komerční banka, CERGE UK, Česká společnost ekonomická

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2023
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­